Horor v džungli: Kris Kremers a Lisanne Froon - 1. část

 Ahoj, vítám Tě u dalšího článku. Dnes se společně podíváme na příběh dvou mladých holandských kamarádek, které se vydaly za dobrodružstvím na Panamu. Tento naplánovaný výlet, který měl dívkám přinést mnoho nových poznaných míst a spoustu zážitků, se však proměnil v nejhorší noční můru... Vzhledem k tomu, že je tento příběh velmi obsáhlý a mnohdy zapletený, tak bych ráda zde uvedla všechny skutečnosti. To znamená, že je více než pravděpodobné, že na toto téma bude vydáno více dílů. 

15. března roku 2014 nastoupily dvě nizozemské studentky - Kris Kremers, 21 let a Lisanne Froon, 22 let, do letadla z Amsterdamu do Kostariky. Během letu měly mezipřistání v Houstonu a následně, po příletu, cestovaly ze San José v Kostarice autobusem do panamského Bocas del Toro. Pak pluly lodí na panamský ostrov Isla Colon v souostroví Bocas del Toro. 

Lisanne (vlevo) byla vysoká 184 centimetrů, měla sportovní postavu, a právě vystudovala aplikovanou psychologii na vysoké škole. Narodila se 24. září 1991 a dle rodiny a přátel byla přemýšlivá, inteligentní, empatická a trochu plachá. Milovala hudbu a nejvíce skupinu Coldplay. Také si vedla deník, který si s sebou vzala do Panamy. 

Kris (vpravo) byla menší, než její kamarádka. Měřila jen 167 centimetrů a vystudovala kulturně sociální výchovu se specializací na výtvarnou výchovu na univerzitě v Utrechtu. Po návratu z Panamy chtěla pokračovat ve studiu dějin umění. Narodila se 9. srpna 1992 a byla velmi veselá, inteligentní, spontánní a otevřená. Milovala divadlo a vše, co se umění týkalo. Ráda navštěvovala festivaly a milovala hudbu z Pearl Jam a Red Hot Chili Peppers. V Nizozemsku měla přítele a psala si deník stejně, jako Lisanne. 

Obě dívky pracovaly v kavárně, někde se uvádí, že v restauraci, s názvem In den Kleinen Hap v Amersfoortu. Zde údajně pracovaly asi půl roku, aby si našetřily dostatek peněz na cestu do Panamy. Plánovaly nejen prozkoumat její okolí, ale také vykonávat dobrovolné práce v místní škole a tím si zlepšit španělštinu. Pro dobrovolnickou práci ve škole byly hodně zapálené. Ještě když byly v Holandsku, s pomocí rodiny a přátel nakoupily dětské hračky právě pro panamské děti. 

Podle toho, co jsem se dočetla, byla právě Kris ta, která vymyslela výlet na Panamu. Údajně ji to nadchlo tolik proto, že si zamilovala Jižní Ameriku poté, co byla s rodiči na dovolené v Peru. Lisanne do té doby moc necestovala a nejvzdálenější místo, které navštívila, bylo jižní Německo. 

Dívky nejprve navštívily pobřeží Panamy a velmi dobře se bavily v Bocas del Toro, kde se učily španělsky, chodily na pláže, jedly dobré jídlo a pití a navštěvovaly památky. Večer chodily tancovat, kde potkaly také dva mladé Holanďany, se kterými trávily spoustu času. Lisane si krátce po příjezdu do Panamy zapsala do deníku toto:

‚‚Wau, skvělý výlet. V Bocasu bych klidně mohla bydlet do konce svého života. Možná, až půjdu do důchodu? Sedím na slunci, na kterém mimochodem asi dlouho nevydržím, protože je příliš žhavé, a rozhlížím se kolem sebe. Naše nové ubytování na další dva týdny je boží. Vedro tu je mimochodem fakt šílené, i ve stínu mám pocit, že shořím. Ale i přes to všechno je to sluníčko celkem fajn. Koťata a toulavé kočky jsou na každém kroku. Všude chodí! Stejně, jako mini mloci. Ti jsou i ve sprše. Pokud zvládnou odehnat pavouky, mohou se vlastně stát mými nejlepšími přáteli. Také jsme viděly delfíny. Byl to úžasný zážitek. Pila jsem z kokosu, spálila jsem se na slunci při opalování, co víc si přát?‘‘

Dále pokračovala popisem hodin španělštiny a dalšími zážitky, které tu denně zažívala. Také jsem našla jeden zápis z deníku Kris, která pojednávala o jejich cestě do Bocas: 

,,Cesta autobusem byla sama o sobě dobrodružstvím. Samotná cesta proběhla dobře. Nejprve jsme ale musely projet San José taxíkem. Když jsme vystoupily v Sixaole, zůstaly jsme tam jen my dvě a nějací místní. Musely jsme jen samy přijít na to, jak se dostaneme na hranice. Řidič autobusu mluvil jen španělsky, tak to bylo zajímavé. Dorazily jsme na hranici, kterou tvořil starý most. Pak jsme přešly do jedné budovy, kde nám kontrolovali pasy a dali nám do nich nálepku. Myslím, že jsme byly podvedeny. Když jsme pak stály u toho skutečného imigračního pracovníka, přišel k nám nějaký muž a zeptal se, jestli jedeme do Bocasu. Byly jsme trochu na vážkách, protože jsme nevěděly, jestli mu můžeme věřit. Jenže se tam trošku rozmohla panika - všichni lidé spěchali, protože se báli, že nestihnou poslední loď. Z toho důvodu jsme se prostě rozhodly jet s tím chlápkem a doufaly jsme ve šťastný konec. Po pekelné jízdě, kdy jel řidič tak rychle, že jsem se bála otevřít oči, jsme dorazili k přístavu, u kterého stála loď do Bocasu.‘‘

29. března dívky dorazily do Boquete. Boquete je město blízko západních hranic země s přibližně 19 000 obyvateli. Tam však zaměstnanci školy Aura, kde měly dívky vykonávat dobrovolné práce, jim oznámili, že tam nemohou pracovat. Údajně měl ředitel školy jiné věci na práci, a i přes dohodu, kterou měli, na ně neměl čas a ani místo. Obě dívky byly velmi naštvané, a to zejména Lisanne, protože to byla právě ona, kdo vše ohledně aktivit ve škole plánovala. Ta ještě toho dne poslala svým rodičům textovou zprávu, že je ze školy poslali pryč a že je velmi zklamaná. 

Později Hans Kremers, otec Kris, uvedl v jedné holandské talkshow, že zaměstnani španělské jazykové školy v Boquete, kteří pomáhali organizoval dobrovolnickou práci, v pátek, tedy tři dny před tím, než měly dívky ve škole začít, jim poslali potvrzující mail, že s nimi ve škole počítají. 

Dívky tak zůstaly u místní hostitelské rodiny v Alto Boquete, které se nachází jižně od Boquete. Miriam Guerra, žena, která dívky ubytovala, měla jeden volný pokoj. Miriam je popsala jako chytré, ale plaché. V jednom článku také uvedla, že byly dívky neklidné. První večer Kris v pokoji četla knížku, zatímco Lisanne dělala Miriam společnost v obýváku. I přes to, že neuměla dobře španělsky, své paní domácí vysvětlila, že ještě neví, co s volným časem. Miriam jí navrhla, aby navštívily místní školu Casa Esperanza, která nabízí podobný typ dobrovolnické práce. Na to jí Lisanne odpověděla, že i tam to už zkoušely, ale marně. 

30. března, tedy druhý den, co byla Lisanne a Kris v Boquete, jim Miriam přinesla snídani do jejich pokoje. Tam se dozvěděla, že se dívky chtějí projít po městě a užít si klidnější den. Stejného dne se na ubytování vrátily před západem slunce a své domácí oznámily, že na další týden, od středy 2. dubna až do soboty 5. dubna, si naplánovaly výlet po okolí, se kterými jim pomohli zaměstnanci místní jazykové školy, kterou navštěvovaly, s názvem Spanish by the River. Tato nizozemská španělská jazyková škola má několik budov, včetně jedné, která se nachází v Bocas del Torro a jedné poblíž Boquete. Dle google map, na které jsem se dívala, se škola nacházela jen pár domů od domu Miriam v Alto Boquete a obě dívky se tam několikrát zastavily, aby použily místní wifi. I přes to, že nebylo možné zajistit náhradní dobrovolnickou práci ve škole, projevily dívky zájem o celodenní výlety, jako je výstup na místní sopku nebo návštěva kávové plantáže a jahodové farmy. Na další den, úterý 1. dubna, si dívky nic neplánovaly. Nejspíše proto, aby ušetřily peníze, protože průvodce v Boquete stojí 35 dolarů. V některých zdrojích se uvádí, že 25 dolarů a v jiných zase, že 45 dolarů. Takže zkrátka za průvodce v tomto místě zaplatíte v rozmezí 30 až 40 dolarů na osobu.

V úterý, 1.dubna 2014, se nakonec dívky vydaly na túru po stezce Pianista. Jedná se o velmi známou cestu, která vede na krásné místo s výhledem a je vzdálení asi 8 kilometrů od Boquete, přičemž míjí lesy a louky. Některé zdroje uvádí, že je vyzvedl taxík a zavezl je na začátek stezky, který je asi 9 kilometrů severně od domu jejich hostitelky. Taxikář prohlásil, že je vysadil odpoledne, kolem 13:40 a dva zaměstnanci jazykové školy potvrdili, že viděli dívky odcházet ze školy krátce po jedné hodině odpoledne. To ovšem moc nesedí s hodinami na jejich digitálním foťáku, který naznačuje, že Kris a Lisanne ve skutečnosti vyrazily na túru kolem jedenácté dopoledne. Toto je pouze jedna z mnoha nesrovnalostí v tomto případu, takže očekávejte více zamotaných linek. Pokusím se vám je tady ale vysvětlit co nejlépe dovedu. 

Podle otce Kris, byla toho dne naposledy v kontaktu se svým přítelem Stephanem, který tuto skutečnost potvrdil, kolem druhé hodiny odpoledne, přes telefon. Lisanne a Kris měly ten den velmi lehké oblečení - kraťasy a tílko, lehký batoh, peníze, mobil, foťák, láhev s vodou a nejspíše nějakou svačinu. Lisannin bratr později uvedl, že si myslí, že si s sebou žádné jídlo nebraly, protože nikde nebyly nalezeny žádné obaly. To však nelze brát jako jasný fakt. Nicméně, pokud se člověk vydá do přírody, tak pokud je aspoň trošku slušný, veškeré odpadky schovává do batohu a nic do okolí nevyhazuje. Samozřejmě se předpokládá, že v džungli žádné koše na odpadky nejsou. Samozřejmě, dívky mohly sníst svačinu už po stezce, kde se třeba koš objevit mohl. Proto tento fakt berte jen jako malou zajímavost. Pokud by se tedy předpokládalo, že dívky s sebou žádné jídlo neměly, nebo s sebou měly pouze minimum jídla, tak byly oblečené a nachystané pouze na krátký výlet. 

Místní, kteří dívky potkali na začátku stezky, se nechali slyšet, že dívky varovali, aby tam nechodily samy. Totéž jim měl říct i jeden zaměstnanec již zmíněné školy. Dívky toto varování však nebraly v potaz. 

Údajně si s sebou na výlet dívky zvaly místního psa Azula. Někde jsem našla, že měl pes patřit majitelům restaurace, která byla na začátku stezky a jinde se zase uvádí, že Azul byl pes Miriam. Ať už to bylo jakkoliv, Azul se později vrátil sám domů, bez dívek. Hostitelka začala prohledávat okolí domu hned poté, že se dívky z výletu nevrátily. Bohužel však neúspěšně. Tak se rozhodla, že počká do rána, aby mohla pokračovat dál v pátrání. V jednom rozhovoru však Miriam přímo uvedla, že vůbec nevěděla o tom, že dívky nebyly ve středu 2. dubna doma a řekla, že jim nechala snídani na stole, než odešla do práce, protože si myslela, že spí. Potvrzenou věcí však bylo to, že měly Kris a Lisanne naplánovanou túru s místním průvodcem následujícího dne, tedy ve středu 2. dubna v osm ráno. Na smluvené místo se však nedostavily. Po chvíli čekání se vydal průvodce hledat dívky do domu, ve kterém bydlely, a ještě ten den, se zaměstnankyní jazykové školy kontaktovali úřady a rodiny dívek. 

Další den ráno, ve čtvrtek 3. dubna, policie prohledávala i s dobrovolníky oblast ve které se dívky ztratily. Později se k tomu vrátíme a podíváme se na podrobnou časovou osu hledání dívek. Nyní se vraťme k rodinám dívek. Rodiny uvedly, že od 1. dubna o svých dcerách neslyšely. Před tímto datem Lisanne a Kris pravidelně své rodiče kontaktovaly prostřednictvím hovorů, zpráv na WhatsAppu, SMS a také přes Skype. Hans Kremers, otec Kris, řekl, že ve středu 2. dubna poslal své dceři zprávu s dotazem, zda je vše v pořádku a ať se mu ozve hned, jak to bude možné. Jeho dcera ale na tuto zprávu nijak nereagovala. Hans obě dívky popsal jako velmi zodpovědné. Vždy, když si dohodli konkrétní čas hovoru, obě ho dodržely a nikdy se nestalo, že by zapomněly. V případě, že své plány změnily, vždy o tom informovaly své rodiče. 

Když rodiny dívek do 6. dubna neměly žádné zprávy, nasedli do letadla a společně s detektivy z Nizozemska odletěli do Panamy. Policisté, psi vycvičení na vyhledávání mrtvol, nizozemští detektivové a dobrovolníci společně prohledávali lesy dlouhých deset dní. Rodiče Kris a Lisanne brzy poté nabídli odměnu třicet tisíc amerických dolarů každému, kdo poskytne relevantní informace k nalezení dívek. Ale ani to nepřineslo nové zprávy. Dny se proměnily v týdny a týdny v měsíce. Po dívkách stále nebylo ani stopy. 

Asi po deseti týdnech, 11. června, našla místní žena modrý batoh, který patřil Lisanne. Tento batoh předala policii až 13. června. Našla ho poblíž rýžového pole. Byl uvízlý mezi skálou a řekou, na břehu řeky Culenre, poblíž vesnice Alto Romero. Tato vesnička se nachází v odlehlé oblasti v okrese Valle Risco, téměř 17 kilometrů od domu, kde byly dívky ubytované v Boquete a asi 10 až 15 kilometrů, nejméně 14 hodin chůze, od místa, kde byly dívky naposled viděny. V rozhovoru tato žena, která batoh našla, uvedla, že ona a její manžel nejprve o nálezu informovali místního chovatele dobytka, který byl později identifikován jako místní průvodce F. 

Dočetla jsem se, že je možnost, že ta žena se svým mužem batoh vyčistili nebo opláchli ještě před tím, než ho odvezla policie. Na batohu se totiž našly drobné nečistoty a v médiích byl batoh i přes to popisován jako čistý a suchý. Můžete se o tom sami přesvědčit. Na fotkách vypadá batoh suše a čistě, ale z policejních spisů je zřejmé, že na něm byla špína, žlutohnědá hlína na koncích popruhů batohu a části rostlin se sypkým pískem uvnitř tašky. V batohu byly nalezeny nějaké průsvitné plastové úlomky. Zkrátka neexistuje důkaz, že by batoh byl mokrý v době, kdy byl nalezen. Což je divné, vzhledem k tomu, na jakém místě se nacházel. Policie předpokládala, že batoh odplul řekou na místo, kde si ho všimla ta žena. Navíc v předchozích týdnech velmi pršelo a batoh opravdu nevypadá na to, že by byl týdny ve vlhké, blátivé džungli a řece, kde vydržel dlouhých 72 dní. 

Našla jsem policejní zprávu, ve které je uvedeno několik detailů z forenzní analýzy batohu. Pojďme se na to tedy podívat. Uchycení jednoho z popruhů bylo částečně uvolněné. Na plastových klipsnách batohu byly hluboké škrábance. Látka vykazovala na různých místech známky změny barvy, což mohly zapříčinit oděrky. Dále chyběl obdélníkový kus látky o rozměrech 30x15 mm v pravém horním rohu a těsně vedle došlo k natržení tkaniny o velikosti 10 mm. Bylo zjištěno, že to způsobila ostrá hrana. Neví se, zda to byl ostrý předmět, nebo něco jiného. Ale podle fotky pořízeného batohu se zdá, že visí na hřebíku. V té trhlině byl nalezen materiál polyester uretan. Tento materiál se často vyskytuje jako pěna nebo elastomer. Ale původ tohoto konkrétního materiálu je neznámy. Jeden z detektivů se k tomu vyjádřil následovně: ‚‚Ačkoli poškození batohu odpovídá plavení v řece a mezi kameny, poškození je velmi malé a pravděpodobně neodpovídá vzdálenosti mnoha kilometrů v divoké řece.‘‘ 

Nyní se podíváme na obsah batohu. Je nutno říct, že všechny věci byly ve velmi dobrém stavu. V batohu byly nalezeny dvě složené podprsenky, sluneční brýle - jedny růžové a druhé černé. Mobily obou dívek - bílý Samsung Galaxy patřil Lisanne a černý iPhone s červeným krytem, který patřil Kris. Ani jeden nebyl poškozen. Dále digitální fotoaparát Canon Powershot SX270HS s baterií a bez krytky objektivu, který také nebyl poškozen. Černé pouzdro na fotoaparát, 16 GB paměťová karta, průkaz totožnosti Lisanne, jeden klíč s modrým přívěskem s malým zámkem. V tašce byl také šnek a malá mořská lastura. Dále 88 amerických dolarů, obal od sladkosti, prázdná láhev na vodu. Zdá se, že dívky s sebou neměly žádné věci, které by jim mohly pomoct v případě, že by se ztratily. Například kompas nebo powerbanka. Nebyly nalezeny ani žádné zbraně, jako je nůž nebo třeba zapalovač.

Velmi zvláštní je, jak mohl být batoh unášen řekou, tak daleko, aniž by se nepotopil. O této řece místní říkají, že dokáže roztrhat vše, co do ní spadne. Přesto byl batoh nalezen téměř bez poškození a s věcmi uvnitř. 

U tohoto dnes skončíme. Jak jsem již psala na začátku, tento příběh mám velmi detailně zpracovaný, se všemi různými verzemi událostí, takže bude rozdělen ještě nejspíše na dvě až tři části. V druhé části tohoto příběhu se podíváme na získané DNA z nalezeného batohu, dále si povíme spoustu zajímavých věcí o telefonech dívek a všem, co se v nich našlo a dále si rozebereme dost znepokojivé snímky, které se objevily ve fotoaparátu jedné z dívek.