Deska Ouija: Příběhy, které se staly

Ahoj! Vítám vás po Vánocích u nového článku. Doufám, že jste si odpočinuli a užili si čas strávený s rodinou a blízkými. Dnes se podíváme na známou desku Ouija. Na konci článku jsem si pro vás připravila čtyři příběhy lidí, kteří si s Ouija deskou zahrávali. Přeji vám příjemné čtení.

Ouija je spiritistická tabulka, která slouží ke komunikaci s mrtvými. Má na sobě číslice od nuly do devíti, všechna písmena abecedy a slova ‚‚ano‘‘, ‚‚ne‘‘ a ‚‚sbohem‘‘. K Ouija desce patří i planžeta, která je ve tvaru slzy. Jedná se o dřevěné ukazovátko, kterým mrtvý komunikuje.

Počátky vzniku této tabulky sahají až do období občanské války v USA, která se udála v 19. století. V této době mnoho lidí přišlo o své nejbližší, a navíc došlo k oblíbenosti spiritualismu. Za jakési průkopnice jsou považovány sestry Kate a Maggie Foxovy z New Yorku. Nechaly se slyšet, že vše začalo tím, že slyšely podivné klepání ve svém domě. Ani jedna ze sester netušila, odkud toto klepání pochází. I když se přesunuly do jiného domu, toto zvláštní klepání stále slyšely. Díky tomu se z nich staly celebrity a vzniklo náboženské hnutí, jehož hlavní náplní byla komunikace s mrtvými. Kdo s tímto hnutím nesouhlasil, byli křesťané. Označovali ho za čarodějnictví.

Větší popularity se Ouija dočkala až v období první světové války. Bylo to převážně na univerzitních kampusech, kde ji mladí lidé využívali jako velmi oblíbenou společenskou hru. Ovšem nakonec bylo jejímu vlivu přisuzováno několik vražd a zlou pověst desky prohloubil hlavně román Vymítač ďábla a jeho následné zfilmování, kde můžeme vidět malé dítě, které je posedlé démonem a hraje si s Ouija deskou. Od této doby byla deska spojována se satanismem.

Samotná hra s tabulkou Ouija má několik pravidel:

1. Mít respekt. Nejen ze hry, ale i z toho, co v průběhu hry můžeme potkat.
2. Nehrát Ouija tabulku, pokud jsme nemocní, trpíme psychickou poruchou, nebo se v tu chvíli necítíme psychicky dobře. A proč? Protože pokud jsme slabí, nemáme tak silnou bariéru proti entitám, které s námi v průběhu hry mohou komunikovat.
3. Nikdy nehrajeme sami.
4. Nikdy nehrajeme na hřbitově.
5. Nikdy nepálíme tabulku. Pokud bychom tak učinili, podle všeho bychom vypustili všechny duchy, kteří kdy hráli.
6. Nikdy nesmíme hru ukončit, aniž bychom se nerozloučili.
7. Musíme si dávat pozor na odpovědi. Pokud se stane, že duch v odpovědi odpočítává čísla, jede po písmenkách od A do Z a naopak, je na čase celou hru ukončit. Podle všeho je toto způsob, jak mohou entity uniknout do naší dimenze.
8. Planžeta by nikdy neměla být po ukončení hry ponechána na desce.

První vražda, která je spojována s Ouija tabulkou, se udála v roce 1933. Tehdy šestnáctiletá Mattie Turley zastřelila svého vlastního otce Ernesta. Stalo se to několik málo hodin poté, co si Mattie společně se svou matkou s Ouija tabulkou hrály. Dívka se později nechala slyšet, že vyvolání duchové dívce přikázali, aby zabila svého otce a tím umožnila matce sňatek s jiným mužem. Mattie byla poslána do polepšovny a její matku soud odsoudil za podíl na vraždě a poslal ji na 10 let do vězení.

Když už jsme si představili, co to Ouija tabulka je a také si řekli pár věcí k ní samotné, byla by škoda, abych tu nezmínila pár příběhů lidí, kteří si s touto hrou zahrávali. Nemohu vám slíbit, že jsou veškeré příběhy na sto procent pravdivé, nicméně jsem vybrala takové, které se mi zdály velmi zajímavé. 

1. PŘEDPOVĚĎ SMRTI 

V té době jsem byla na střední škole. Můj přítel, který navštěvoval stejnou školu jako já, jednou domluvil pár dalších lidí ze třídy a šli jsme k němu domů. On navrhl, že bychom si mohli zahrát Ouija board, protože si myslí, že v jeho domě straší. V té době jsem toho o jeho domě moc nevěděla, protože jsme spolu chodili krátce. O Ouija board jsem do té doby slyšela jen letmo, proto není divu, že jsem tomu já, ani ostatní, kteří s námi byli moc nevěřili. Začali jsme ale hrát. Sedli jsme si do kruhu a udělali vše, co bylo napsáno v pravidlech, které jsme si přečetli na internetu. Poté jsme se zeptali na několik náhodných otázek, ale ve skutečnosti se nic strašidelného, ani hrozivého nestalo. Pouze planžeta se pohybovala na různá písmena, ale já měla podezření, že s tím hýbe právě můj přítel. Poté se dožadovala otázky jedna má spolužačka. Říkejme ji třeba Jessica. Zeptala se tabulky, kdy zemře. Ta tabule nám ukázala datum její smrti, které bylo velmi podobné s datumem mých narozenin v posledním ročníku střední školy. Od té doby za dva roky, takže jsem si to snadno zapamatovala. Po tomto odpoledni se nic zvláštního nedělo, takže jsme na událost s datem smrti Jessicy rychle zapomněli. Jenže o dva roky později, v posledním ročníku střední školy, po mých narozeninách Jessica zemřela při autonehodě. Pro všechny to byl šok. Poté jsme si všichni, kteří jsme tehdy tu hru hráli, najednou vzpomněli, jaké datum ta tabule Jessice ukazovala. Od té doby jsem se desky nedotkla. 

2. VYVOLALI JSME LUCIFERA?

Když mi bylo asi jedenáct, seznámil jsem se s jednou dívkou, která se jmenovala Emily. Pověděla mi, že vyrábí desky Ouija. Byl jsem zvědavé dítě, a tak jsem se rozhodl, že bych tuto hru chtěl vyzkoušet. Jeden zimní podvečer jsem s dalšími kamarády šel k Emily domů, abychom si Ouija board zahráli. Ještě, než jsme začali hrát, řekla nám pár znepokojujících věcí, nad kterými jsem se pozastavil. Jednou z nich bylo to, že pokud bude deska říkat něco špatného, zlého, musíme se rozloučit a celou hru ukončit. Protože Emily sestra vidí duchy a nechce, aby ji obtěžoval někdo zlý. Usoudil jsem, že nás jen děsí a ani tato informace mě neodradila od hraní. Udělali jsme vše, co nám Emily řekla a začali hrát. Nejprve jsme se zeptali, jestli jsou s námi nějací duchové a jestli by byli ochotni komunikovat. Planžeta se posunula směrem k ‚‚ano‘‘. Dál jsme se ptali na různé otázky a po několika málo minutách jsme se s duchem rozloučili. 

Dali jsme si pauzu, nějaké občerstvení a po chvíli debatování jsme se rozhodli, že zkusíme hrát ještě jednou. Kontaktovali jsme ducha, který s planžetou hýbal mnohem rychleji než ten předchozí. Když jsme se zeptali na jeho jméno, planžeta nám vyhláskovala L.U.C.I.F.E.R. Trochu nás to překvapilo, proto jsme se zeptali, jestli je to dobrý duch. Odpověď byla ‚‚ne‘‘. 

Jedna z dívek, která tam s námi byla, začala strašně plakat. Z ničeho nic. Šlo vidět, jak moc je vyděšená, a proto jsme hru co nejdříve chtěli ukončit. Jenže ten, který s námi komunikoval chtěl stále hrát. Vždy, když jsme mu poděkovali a řekli ‚‚sbohem‘‘, planžeta přejela na slovo ‚‚ne‘‘. Už jsme byli opravdu vyděšeni a byli si více než stoprocentně jisti, že nikdo z nás planžetou nehýbe. Neustále jsme se s ním loučili a ignorovali jeho snahu o to, abychom si s ním povídali. Netuším, jak dlouho to mohlo trvat… Nejspíše několik minut a poté on sám celou hru ukončil. Mysleli jsme si, že to nejhorší máme za sebou, ale čekalo nás ještě jedno nevysvětlitelné překvapení. Emily zkontrolovala svůj telefon, na kterém měla dvě hlasové zprávy. Ale ani jeden zmeškaný hovor, což bylo velmi zvláštní. Měla malý vyklápěcí telefon, který byl v roce 2007 velmi populární. Ale bála se, si hlasové zprávy pustit. Proto jsem ochotně vzal její telefon, že si je poslechnu já. 

První hlasová zpráva zněla, jako by někdo stál venku, ve větru. Poté se ozval hlas a řekl: ‚‚Děkuji za váš čas…Sbohem…‘‘. Pak se zpráva sama ukončila. Druhá zpráva začala tichým hlasem: ‚‚He… ahoj,‘‘ poté bylo chvíli ticho a opět ten divný šepot: ‚‚Chceš znát tajemství? Jsem v-‘‘. Nevím, co dalšího to řeklo potom, protože se místností prohnala ohlušující rána a já leknutím telefon upustil. Když jsme se pokoušeli hlasové zprávy v telefonu Emily znovu najít, abychom si je poslechli, žádné tam nebyly. 

3. DUCH UKÁZAL, KDE LEŽÍ JEHO TĚLO

Když jsem měl asi dvanáct let, mým velkým přáním bylo, si koupit Ouija board. Jako každé dítě v tomto věku jsem se zajímal o paranormální jevy. Chtěl jsem do svého domu pozvat své kamarády a tuto hru si zahrát. Když jsme byli s mamkou v obchodě, tuto desku jsem tam uviděl. Požádal jsem ji, jestli bych si ji mohl koupit. Najednou se s mou matkou nedalo mluvit. Zakázala mi to a poté i doma na mě křičela, ať si s takovými věcmi vůbec nezahrávám a že si mám jít raději hrát ven. Bylo zvláštní, jak jedna hloupá deska mou matku vyprovokovala. Moc jsem ale o tom nepřemýšlel. Zkrátka jsem si řekl, že si desku koupím potají příště. Naštěstí se tak nestalo. O pár let později, když jsme byli na dovolené na Havaji a na téma Ouija board přišla řeč, povyprávěla nám má matka svůj příběh o zkušenosti, kterou s hrou měla. 

Když jí bylo osm nebo devět let, s Ouija board si s dalšími třemi kamarády zahrála. Přes tabulku mluvili s dívkou, která jim tvrdila, že byla zavražděna. Jak rozhovor pokračoval, dozvěděli se, že ji zabil její přítel, který tělo pohodil pod most poblíž místa, kde v Anglii má matka žila. Spolu s kamarády se rozhodla, že toto místo navštíví. Když se tam dostavili, byli šokováni. Vedle mostu našli tělo mladé dívky, která byla zavražděna, jak se později ukázalo. 

Když mou matku a její kamarády policie vyslýchala, tomuto podivnému příběhu s deskou Ouija a komunikaci s mrtvou ženou nechtěli věřit. Když poté přítele zavražděné obvinili a zatkli, celou tuto událost odůvodnili jako pouhou náhodou.

4. MUŽ BEZ TVÁŘE

Moje rodina je velmi věřící. Vždy mi opakovali, že si nemám zahrávat s nadpřirozenem, že by to mohlo mít následky. Zkrátka mě varovali, že je to velmi nebezpečné. Jednoho večera, kdy jsem s holkama přespávala u kamarádky, se rozhodli vyvolávat duchy přes Ouija board. Holky chtěly zkusit, co se stane. Já věděla, že to není dobrý nápad, a i přes jejich naléhání jsem s nimi nehrála. Zároveň jsem ale byla zvědaví, co se stane, když budou hrát. Takže jsem si sedla do rohu místnosti a sledovala jejich hru. Myslela jsem si, že když nebudu hrát, nic se mi nestane a zároveň nepřijdu o tu podívanou. Nejprve se nedělo nic zajímavého. Holky se ptaly na hlouposti a deska jim neodpovídala. Jenže potom to začalo. Holky se zeptaly: ‚‚Je tam někdo?‘‘ A deska hned odpověděla: ‚‚Ano.‘‘

Protože jsme byly v domě Mony a jí i deska patřila, bylo na ní, aby seanci vedla. Takže se zeptala: ‚‚Kdo je tady?‘‘ Deska okamžitě hláskovala písmena: L I S A 

Mona úplně ztuhla, takže jsme se jí ptaly, kdo to Lisa je. Odpověděla, že si myslí, že je to její babička. Poté se i desky zeptala. Deska odpověděla, že ano, že komunikuje se svou babičkou. Mona byla nadšená, protože si s deskou hrávala už předtím a nikdy nikdo nepřišel. Ani její babička. Takže začala zapáleně s touto bytostí komunikovat a zdálo se, že je všechno v pořádku.

Jenomže nikdo z nás tehdy ještě nevěděl, že když přes desku mluví nějaká zlá bytost, může vám lhát a vydávat se za někoho, koho znáte. V zápětí jsme totiž zjistily, že si ve skutečnosti nepovídáme s Moninou babičkou. Mona nám o ní už dříve řekla, že nikdo nezjistil přesnou příčinu její smrti. Přitom babička nebyla tolik stará, prostě zemřela ve spánku. Tak se Mona rozhodla, že se jí na to zeptá. Proč zemřela. Po této otázce se v místnosti výrazně změnila energie. Už jsem se necítila tak dobře, jako doposud. Měla jsem pocit strachu a úzkosti. Deska odpověděla: ‚‚Nikdy jsem ve skutečnosti nebyl naživu.‘‘

Odpověď nikdo nechápal. Mona proto řekla něco ve smyslu, že přeci žila, že byla naživu. Deska okamžitě reagovala: ‚‚Já nejsem tvá babička.‘‘

Když vám něco při seanci řekne, že to nikdy nebylo naživu, je čas to ukončit. Protože jde s největší pravděpodobností o démona. Poté se místnost mrazivě ochladila. Pamatuji si, jak mi stoupala pára od pusy, když jsem vydechla. Udělalo se mi zle. Myslela jsem si, že se pozvracím. Věděla jsem, že je to špatné. Hned jsem holkám řekla, aby mi věřily, že je čas hru ukončit, než se stane něco zlého. Jenže ony byly tou deskou tak zaujaté a fascinované, že i přes mé varování pokračovaly.

Netrvalo dlouho, když si jedna z děvčat, která společně s ostatními tu hru hrála všimla, že Moně teče krev z nosu. To bylo další zlé znamení. Holky to tak vyděsilo, že hru neukončily tak jak měly a s duchem se nerozloučily. Prostě všechny vyděšeně vstaly a od desky odešly. V ten moment jsme uslyšely strašný křik z ložnice Marry, mladší sestry Mony, které byly tři roky.

Marry stála ve svém pokoji a zděšeně zírala do prostoru. Měla vykulené oči a byla v šoku, jen křičela a plakala. Byla jsem si jistá, že to mělo něco společného s tím, co jsme před chvilkou provedly. Když se Marry uklidnila, s dívkami jsme povečeřely a šly jsme spát. Mona měla pokoj v prvním patře a ložnice jejích rodičů byla v přízemí. Po chvíli jsme slyšely, jak někdo volá Monino jméno. Ona se tedy zvedla a šla se dolů podívat, co její mamka chce. Jak rychle odešla, tak se i rychle vrátila. Byla bílá jako stěna a oznámila nám, že její mamka spí a určitě na ni ona nevolala. Jenže kdo tedy? Všechny jsme slyšely ženský hlas, jak volá Monino jméno. Byly jsme vyděšené k smrti.

Druhý den ráno jsem šla domů. Nic divného se nedělo. Jenže Mona měla to ‚‚něco‘‘ v domě po celé roky. Nikdy to neodešlo. Byly jsme kamarádky asi do 17 let a vyprávěla mi, že její život po této seanci už nebyl takový, jako býval před tím. Viděla stíny, jak procházejí jejím pokojem. Slýchávala ženský hlas, jak ji volá z přízemí i když doma nikdo nebyl. Probouzela se v různých částech domu, aniž by věděla, jak se tam dostala. Často se probouzela s krvácející nosem. Bylo to nepředstavitelně hrozné a nikdy to nepřestalo.

Poté, co se naše cesty rozdělily a každá se odstěhovala do jiného města, jsme spolu asi pěl let neviděly. Jednou jsem se jí ozvala a zeptala se, jak se má. Řekla jsem jí, že o našem zážitku vyprávím na svém youtube kanále a poprosila ji, jestli by mi popsala, jak to pokračovalo dál.

Mona řekla, že ten duch skutečně nikdy neodešel. To, co jsem se od ní dozvěděla, mě opravdu děsí. Řekla mi, že její malá sestra od té doby měla noční můry. Budila se každou noc, hystericky křičela a nedala se utišit. Později, když Marry trochu povyrostla, konečně prozradila, co každou noc ve svém pokoji vidí. Z pokoje Marry bylo otevřenými dveřmi vidět na chodbu, kde byly dveře Mony. Marry řekla, že vidí každou noc strašlivého muže bez tváře, který chodí do pokoje starší sestry, ale než do pokoje vejde, otočí hlavu a dlouze na ni zírá. Mona do té doby muže bez tváře nikdy neviděla, takže si nebyla jistá, jestli je to skutečně on. Ale pak přišla noc, kdy Mona uslyšela velkou ránu, která vycházela z její skříně. Šla se tam podívat a na zemi našla svou Ouija desku. Nechápu, proč ji ještě pořád měla u sebe. Mona desku chtěla zvednout a uložit ji zpět do skříně. Když se pak otočila, uviděla toho muže bez obličeje.

Mona popsala, že byl celý černý a pohled do jeho obličeje vypadal, jako kdybyste se dívali do nicoty. Začala křičet a okamžitě utekla z pokoje. V té době jí bylo asi patnáct let a nevěděla, co jiného má v tu chvíli dělat. Rodičům ani mně to nikdy neřekla. Když se uklidnila a sebrala trochu odvahy, vešla zpět do pokoje a rozsvítila. Desku vzala ze skříně a odnesla ji do velké popelnice, kterou měli v garáži. Už ji v pokoji mít nechtěla. Říkala si: ‚‚Co jsem to sakra udělala se svým životem? Co jsem si to pustila do života? Ale teď už je to vyřízené. Vyhodila jsem ji a bude pokoj.‘‘

Poté měla pocit, že se věci vrací do normálu a cítila se mnohem líp. Přestala se cítit chronicky nemocně a její sestra přestala mít noční děsy. Přestala vídat muže bez tváře, jak chodí po chodbě a už na ni nikdo nezíral. Vše se zdálo být v pořádku. Pak se ale Mona dostala na vysokou a odstěhovala se na studentské koleje. Říkala, že si věci balila sama. Ale když svůj kufr na koleji vybalila, na spodu kufru ležela Ouija deska. Ta, kterou před časem vyhodila. Hned volala domů a hystericky křičela na matku, kdo ji tu desku do kufru dal a proč to udělal, že to není vtipné a už toho má dost. Jenže její matka přísahala, že ji do kufru nedala. Dokonce ani nevěděla, že ji stále měla.

Uběhl asi měsíc. Poté její spolubydlící Brie se uprostřed noci vzbudila. Vypadalo to, jako by měla panický záchvat. Rychle rozsvítila a vyděšeně řekla Moně, že si myslí, že viděla v rohu pokoje děsivého muže bez tváře. Mona moc dobře věděla, že je to on. Věděla, že se vrátil. Nevěděla ale, jak to své spolubydlící říct.

Jenom když o tom mluvím, tak se bojím, a to se ani neděje přímo mně. Takže to Monu pořád pronásleduje a nepodařilo se to odvolat. Ouija tabulka rozhodně není na hraní.

Tak jo, tohle bude pro dnešek vše. Doufám, že jste to dočetli až sem a neodradil vás tak dlouhý článek. A co si vy myslíte o Ouija tabulce? Zkoušeli jste s ní hrát? Jak to dopadlo? Podělte se s námi do komentářů.