Alison Botha: žena, která přežila nemožné

Alison Botha se narodila 22. září 1967 v Port Elizabeth v Jižní Africe. Její rodiče se rozvedli, když jí bylo deset let, proto většinu svého dětství strávila pouze s matkou a bratrem. 

Žila docela normální život. Po ukončení studia se stala ředitelkou dívčí školy The Collegiate High School a později strávila tři roky cestováním po světě. Její matka se nechala slyšet, že to byly tři roky strachu o svou dceru. Proto byla velmi ráda, když se do Port Elizabeth vrátila. Alison si okamžitě našla práci jako pojišťovací makléřka a od samého začátku se jí velmi dařilo. 

18. prosince 1994 šla tehdy sedmadvacetiletá Alison posedět se svými přáteli na pláž. Tam panovala uvolněná atmosféra, všichni se dobře bavili. Poté odjeli do bytu Alison, kam si objednali pizzu a hráli různé deskové hry. Když většina kamarádů odešla, Alison nabídla své kamarádce Kim, že ji odveze domů. 

Když Kim vysadila a přijela zpět před svůj dům, hledala na plném parkovišti volné místo. A našla, asi 100 metrů od jejích vchodových dveří. Když zaparkovala auto, ještě se natáhla se k sedadlu spolujezdce pro tašku s čistým prádlem. Najednou však ucítila závan teplého vzduchu. V tu chvíli jí došlo, že někdo otevřel dveře ze strany řidiče. Když se otočila, okamžitě ztuhla. Vedle ní stál muž, který v rukou svíral nůž.

„Přesedni si na místo spolujezdce, nebo tě zabiju,“ řekl. Alison byla vyděšená a proto udělala to, co jí poručil. On sám usedl za volat a i s dívkou v autě odjel neznámo kam. Řekl Alison, že jí nechce ublížit, jen potřebuje na hodinu její auto, aby si vyřídil pár věcí. Muž se následně Alison představil jako Clinton a zeptal se i na její jméno. Dívka naštěstí zareagovala pohotově a představila se mu smyšleným jménem. Pak se ho snažila přesvědčit, aby ji pustil s tím, že si auto může nechat. Vymyslela si, že na ni doma čeká přítel, který ji určitě bude hledat. Bylo to ale marné. Clinton spolu s Alison odjel do jiné části Port Elizabeth, která byla místem plným gangů a drogových dealerů. Tam vyzvedli dalšího muže, Theunse Krugera. 

Alison se později nechala slyšet, že jakmile Theunse uviděla, uvědomila si, v jak velkém maléru se ocitla. Oba muži poté dívku odvezli do odlehlé oblasti kousek za městem. Clinton a jeho kamarád dívce řekli, že s ní chtějí mít sex. Pak se zeptali, jestli s nimi bude bojovat. Alison si byla vědoma toho, že by dva muže nepřeprala a pravděpodobně by se jí ani nepodařilo utéct. Proto na jejich otázku odpověděla pouhé „ne“. 

Clinton ji přinutil k orálnímu sexu, který následně udělal i on jí. Poté ji znásilnil. Alison později prozradila, že bylo velmi frustrující, když ji její vlastní tělo zradilo a ona dosáhla orgasmu. Poté, co Clinton skončil, vylezl z auta a za dívkou poslal Theunse. Ten ji brutálně znásilnil a při samotném styku škrtil tak moc, že dívka několikrát upadla do bezvědomí. 

Když tahle noční můra skončila, nechali Alison ležet v autě a sami se bavili před autem. Theuns však v jednu chvíli neprozřetelně oslovil Clintona Frans du Toit, což bylo jeho skutečné jméno, a Alison to vše zaslechla. Bohužel se neudržela a vykřikla, že teď zná pravé jméno útočníka, což oba muže velmi rozzuřilo. Vytáhli nebohou dívku ven z auta a donutili ji, aby si sundala veškeré šperky, které na sobě měla. Pak se spolu chvíli dohadovali o tom, jakým způsobem se dívky zbaví.

Frans du Toit rozhodl, že ji uškrtí. Chytil ji za krk a vší silou ji začal dusit. Alison však pouze ztratila vědomí. Aby měli jistotu, že je dívka skutečně mrtvá, „pro jistotu“ ji ještě třicetkrát bodli do oblasti břicha. Dle policie muži mířili především na reprodukční orgány. 

Oba pak odešli k autu, když si najednou všimli, že Alison cuká noha. Proto se k ní vrátili a zjistili, že je stále naživu. Vzali nůž a dívce šestnáctkrát podřízli krk. 

Alison později vypověděla: „Vše, co jsem viděla, byla ruka pohybující se nad mým obličejem. Doleva a doprava a doleva a doprava. Jeho pohyby vydávaly zvláštní, mokrý zvuk. Byl to zvuk toho, jak rozřezával můj krk. Rozřezával ho znovu a znovu a znovu. Připadalo mi to neskutečné. Necítila jsem žádnou bolest, nebyl to sen. Tohle se dělo. Opravdu mi podřezal hrdlo.“ 

Muži pak odstoupili od těla a Alison ještě slyšela, jak si spolu povídají a jeden druhého se ptá: „Myslíš, že je mrtvá?“ A na to odpověď: „Tohle nemůže nikdo přežít.“ Oba tak nasedli do auta a odjeli v domnění, že je jejich oběť mrtvá. 

Alison ležela nehybně na zemi, živá, a čekala, až auto s útočníky odjede. Jakmile přestala slyšet motor svého auta, pokusila se pohnout. Měla pocit, že umírá. Nechtěla však, aby její vrazi vyvázli jen tak, a proto do písku na zemi napsala jména mužů, kteří ji to udělali. Pod to napsala vzkaz své matce, že ji moc miluje.

Pak si ale najednou uvědomila, že nechce umřít. Že rozhodně nechce umřít takovým způsobem. Podle její výpovědi ji naživu držela myšlenka, že kdyby na tom místě zemřela, její matka by to nezvládla. Pokusila se tedy z posledních sil vstát, aby se mohla dostat na nedalekou silnici. Najednou ucítila nějakou teplou tekutinu, která jí tekla po nohách. Uvědomila si, že jí z těla vylézají střeva. Pomocí jedné ruky je přidržela a pokusila se vstát. Jakmile se postavila na nohy, najednou nic neviděla. V tu chvíli jí došlo, že je to tím, že její hlava visí doslova na vlásku a vzhledem k velkému poranění krku, když jí útočníci několikrát podřízli, její hlava přepadávala dozadu. Jednou rukou si tak držela orgány a tou druhou si držela hlavu na krku tak, aby jí nepadala. 

Alison později vypověděla: „Pořád jsem se snažila jít vpřed. Chvílemi jsem nic neviděla, mnohokrát jsem spadla, ale pokaždé se mi podařilo znovu vstát, dokud jsem konečně nedošla na silnici.“ 

Tam se zhroutila podél prostřední bílé čáry. I ve svém dezorientovaném stavu věděla, že to byla nejlepší pozice, jak upoutat pozornost projíždějících vozidel. Naštěstí nemusela dlouho čekat. Tou samou cestou jel mladý student veteriny, Tiaan Eilrd, který byl v Port Elizabeth na dovolené. Jakmile uviděl zraněnou dívku ležet uprostřed silnice, zastavil. Později uvedl, že ho „Bůh tu noc z nějakého důvodu poslal právě touto cestou“, aby dívce pomohl. 

V situaci, ve které se ocitl, dokázal využít svých znalostí ze studia veteriny a povedlo se mu tak vrátit Alisoninu odhalenou štítnou žlázu zpět do jejího těla a pak zavolal záchrannou službu. 

Dívka byla převezena do nemocnice, kde byli lékaři v naprostém šoku, že s tak hroznými zraněními ještě stále žije. Jeden z nich se nechal slyšet, že to považuje za zázrak. Další lékař, Alexander Angelov, později řekl, že za šestnáct let své lékařské praxe nikdy neviděl tak vážná zranění. 

Alison byla na pokraji smrti. Okamžitě byla převezena na operační sál, kde o její život bojovalo několik odborníků. I přes vážnost a rozsáhlost zranění mladá dívka přežila. A nejen to, policii dokázala říct dopodrobna o všem, co se tu noc stalo. Dokonce své útočníky identifikovala a to téměř hned poté, co se probudila z narkózy po operaci. To vedlo k rychlému zatčení „Ripper Rapists“, jak se jim v tisku říkalo. 

Nakonec se Du Toit i Kruger přiznali a čelili osmi obviněním, která zahrnovala únos, znásilnění a pokus o vraždu. Oba byli v srpnu 1995 shledání vinnými a odsouzeni na doživotí. 

OD PŘEŽIVŠÍ K MOTIVAČNÍ ŘEČNICI 

Alison brzy začala cestovat po celém světě, aby vyprávěla svůj příběh. Navštívila nejméně třicet pět zemí a byla jednou z prvních žen z Jižní Afriky, která veřejně hovořila o znásilnění a to jak ve své domovské zemi, tak i v zahraničí. Tím pomohla inspirovat další, aby také své příběhy vyprávěly veřejnosti. Uvedla: „Útok mě přivedl na cestu, kde mohu cestovat po světě a inspirovat ostatní lidi.“ 

V roce 1995 vyhrála prestižní rotariánskou cenu Paula Harrise za odvahu a cenu časopisu Femina „Woman of Courage“. Byla také oceněna jako „Občanka roku“ Port Elizabeth. 

Od té doby Alison napsala dvě knihy. V roce 2016 byl její příběh o přežití přiveden k životu ve filmu Alison. A i dnes je stále považována za jednu z nejinspirativnějších žen na světě. 

Ale pro Alison bylo nejspíš největším darem narození jejích dvou synů. Během útoku se du Toit mimochodem pokusil  nožem zasáhnout její reprodukční orgány. I přes to všechno se mu to nepodařilo a Alison se tak mohla těšit ze svých dětí. Uvedla také: „V životě se někdy můžeme cítit jako oběť. Problémy, strádání a traumata jsou rozdávány nám všem a někdy je lze velmi nespravedlivě rozdělit. Připomeňte si, že nemusíte přebírat odpovědnost za to, co dělají ostatní. Život není sbírka toho, co se vám stane, ale toho, jak reagujete na to, co se vám stalo.“ 

PODMÍNEČNÉ PROPUŠTĚNÍ

V úterý 4. července 2023, byli Frans du Toit a Theuns Kruger po osmadvaceti letech za mřížemi podmínečně propuštěni z vězení. 

Misa, Asociace zaměstnanců automobilového průmyslu, za kterou Alison vystupovala jako motivační řečník, uvedla, že byli „znechuceni a rozzuřeni rozhodnutím udělit podmínečné propuštění dvojici odpovědnou za útok na Alison Botha, jedním z nejstrašnějších zločinů, který se odehrál na jihu Afriky.“ 

Martlé Keyter, generální ředitel společnosti Misa, prohlásil: „Žijeme v zemi, kde se násilí na základě pohlaví označuje jako pandemie. Policejní ministr Bheki Cele přiznal, že jsme prohráli válku, když bylo od ledna do března letošního roku (2023) zavražděno téměř tisíc žen a více než patnáct set dalších napadeno.“ 

Rozhodnutí rozzuřilo i právničku Alison, Taniu Koen: „Tohle není jen šok nebo dvojitý šok, ale šok za šokem. Oddělení nápravných služeb poslalo Alison 23. června 2023 e-mail se slovy: Od 4. července bude mít pan du Troit a pan Kruger tříměsíční podmínečné propuštění, po kterém bude za normálních podmínek propuštěn a bude součástí sociálního interakčního systému v Bloemfonteinu.“ 

Oddělení nápravných služeb (DCS) ve svém prohlášení z minulého týdne uvedlo, že oba muži si odseděli minimální dobu a museli být podmínečně propuštěni v souladu se zákonem. Byli přijati do systému komunitních náprav a očekává se, že budou splňovat specifické podmínky tohoto propuštění. Po zbytek svého života budou pod dohledem.