Posedlá panenka Robert

 Ahoj! Vítám Vás u dalšího článku. Tentokrát se podíváme na posedlou panenku Roberta, která je považována za jednu z nejstrašidelnějších panenek světa. Tak se pohodlně usaďte a můžeme jít na to...

Panenka Robert byla vyrobena na přelomu 19. a 20. století německou společností Steiff. Jedná se asi o metr vysokou panenku ze dřeva, která na sobě má námořnický oblek. 

Robertovým prvním majitelem se stal v roce 1906 teprve čtyřletý klouček Robert Eugen Otto. O tom, jak se panenka dostala do chlapcových rukou, jsem našla dvě rozdílné verze. První a nejspíše tou známější verzí je ta, že chlapec panenku dostal od své chůvy k narozeninám, která byla později z nejasných důvodů z rodiny Ottů vyhozena. Druhá, trochu děsivější verze je ta, že Robert svou panenku dostal od bývalého zaměstnance rodinné firmy, který se zabýval voodoo. Tento dar měl být pomstou za to, že ho rodiče chlapce vyhodili. 

Robert se do panenky zamiloval. Rodinní příslušníci se nechali slyšet, že vztah chlapce a panenky byl velmi blízký. Často jej označovali až za nezdravý. Robert svou panenku měl pořád u sebe a nikdy ji nenechával samotnou. Také si s panenkou často povídal a zašlo to tak daleko, že ji předal své jméno a on si nechal od té doby říkat Gene. A v tuto dobu se v domě začaly dít velmi podivné věci...

Geneovi rodiče vypověděli, že se občas stávalo, že z pokoje chlapce slyšeli rozhovor dvou lidí. Což bylo naprosto nemožné, protože Gene byl vždy v pokoji sám. Později rodiče malého chlapce začali nacházet jeho další hračky, které byly poničené. Vždy, když ho obviňovali a ptali se ho, proč tak krásné a drahé hračky ničí, odpověděl, že to nebyl on. Byl to Robert.

Když Gene vyrostl, v sousedství ho považovali za podivína. Protože i v dospělosti stále trávil mnoho času s panenkou. Roberta se nevzdal ani poté, co se oženil s krásnou dívkou Anne. V tuto dobu byla jeho matka už po smrti. Jeho manželka panenku neměla ráda. Její manžel totiž vyžadoval, aby s nimi Robert seděl u večeře, a dokonce mu postavil malou postýlku, kterou umístil do ložnice vedle jejich postele. Manželé se kvůli panence opravdu hodně a nehezky hádali. Anne od té doby odmítala s Robertem zůstávat v jedné místnosti a měla z ní divný pocit. I přes to, že to Gene nechápal, udělal Robertovi jeho dětský pokoj plný hraček, který také používal jako svůj ateliér.

Jak už se v životě stává, v roce 1974 Gene zemřel. Jeho manželka se proto rozhodla dům prodat svému sousedovi, i s Robertem. Ten za dlouhých dvacet let dům opět prodal. Tentokrát Myrtle Reuter. Po nějakém čase to byla právě ona, kdo Roberta daroval muzeu. 

Proč? Nejprve, když na Roberta na půdě narazila, nijak se jím nezabývala. Zavolala pouze instalatéra, který měl zkontrolovat na půdě odtok vody. Ten později prohlásil: ‚‚Dělal jsem nějakou práci z širší části půdy. Ta panenka vypadala strašidelně. Seděla na malé židli a držela vycpané zvíře. Musel jsem několikrát odejít, abych si vzal nějaké nástroje z dodávky. Pokaždé, když jsem se vrátil, můžu přísahat, že se ta panenka trochu pohnula.’’

Myrtle se nechala slyšet, že se v domě začaly dít zvláštní věci. Měla pocit, že se panenka samovolně pohybuje po domě. Roberta nacházela na místech, kde jej nikdy nedala. Neměla z toho dobrý pocit a pro svůj klid v duši se rozhodla, že Roberta zamkne v jednom z pokojů. Za nedlouho však zjistila, že i přes to, že je v domě úplně sama, někdo v pokoji zamkl právě ji.

Dokonce i nájemníci Myrtle řekli, že si všimli toho, že Robert často měnil svou polohu. Dokonce slyšeli z podkroví, kde panenka byla, kroky a chichotání. Také uvedli, že se mu měnil výraz v obličeji.

Nyní se Robert nachází ve Fort East Martello Museum na Floridě, kam se na něj chodí dívat stovky lidí. Návštěvníci musí být ale opatrní. Zaměstnanci muzea je upozorňují, že se musí k Robertovi chovat s velkou úctou. Pozdravit ho, pokud chtějí fotografii, tak poprosit o svolení a rozloučit se. Dokonce i zaměstnanci muzea se nechali slyšet, že do dnes slyší Robertův smích a občas se i pohne. Velkou záhadou je také to, že panence šediví vlasy. Proto Roberta po nějakém čase muzeum nechalo zkontrolovat odborníkem. Ten zjistil, že tělesná teplota panenky se shoduje s teplotou živých organismů.

Doufám, že mi dnešní kratší článek odpustíte. Ale uznejte sami... není to zajímavé? A co si o panence Robertovi myslíte vy? Napište mi to dolů do komentářů.