Černooké děti

Ahoj, dnes se podíváme na velmi zajímavé téma - černooké děti. Říká se, že vás mohou navštívit kdykoliv. Třeba i během chladného zimního večera. Někdy chtějí pomoct, jindy se na vás jen tak dívají. Kdo, nebo co jsou černooké děti? 

Černooké děti jsou městskou legendou, která vypráví o paranormálních bytostech, které připomínají děti. Věk bývá často odhadován asi od pěti do šestnácti let. Děti mají mít velmi bledou pokožku a černé oči. Nutno říct, že se nejedná pouze o černou panenku, ale také o bělmo. Zkrátka nelze odlišit, kde mají zornice.

Počátky mýtů sahají až do padesátých let. Největší pozornost se jim ale dostává někdy kolem roku 1996, kdy Brian Bethel, texaský reportér, popisoval setkání s těmito dětmi. Prý je potkal v Abilene v Texasu. Vypověděl následující: ‚‚Zastavil jsem na parkovišti a když jsem znovu usedal do vozu, přišli ke mně dva teenageři a prosili, abych je svezl. Už jsem jim málem vyhověl, ale pak jsem se zahleděl do jejich očí a ztuhnul hrůzou. Byly černé. Černé jako uhel, bez duhovky a bělma. Padl na mě strach a panika. Odmítl jsem je, skočil do auta a v hrůze ujížděl, jako by mi za patami hořelo.‘‘ 

Podle jeho výpovědi se to samé stalo jinému člověku v Portlandu v Oregonu.

Příběhy Bethela se staly slavnými a lidé je zařadili mezi creepypasty. Jedná se o hororové povídky a pověsti, které se šíří pomocí internetu a které většinou bývají smyšlené. Bethel je o svém příběhu ale natolik přesvědčen, že jej v roce 2012 vyprávěl v reality show Monsters and Mysteries of America. 

V příbězích, které pojednávají o černookých dětech se uvádí, že jejich pokožka může mít až lehce namodralou barvu - tak, jako mívá mrtvé tělo. V lidech, kteří se s těmito dětmi potkali, prý vyvolaly pocity hrůzy a nevysvětlitelného děsu. Nedokázali ale vysvětlit důvod proč. Děti jsou oblečeny ve světlém oblečení, kde v pyžamu. Hrají hry a zpívají dětské písničky. Někdy se objeví na prahu domu, a to buď samy nebo ve dvojici. Vypadají velmi sebevědomě, ale plaše a vyhýbají se pohledu. Také mluví stylem dospělého jedince. 

Ve většině případů se snaží svou oběť přesvědčit, aby je pustila dovnitř a půjčila jim telefon, nebo je schovala před nějakým nebezpečím. 

Děti o sobě dají vědět trojím klepnutím. Jejich úkol je jediný - dostat se do domu a to za každou cenu. Je však nutné je pozvat dobrovolně, jinak do domu nedokážou vstoupit. Téměř všichni, kteří odmítli pozvat černooké děti se shodují, že po pohledu do očí bez bělma se jich zachvátil agresivní, smrtelný strach a jejich tělo se rozklepalo chladem. Následně přízraky samy od sebe zmizely. 

Ti, kteří se rozhodli děti pozvat dovnitř, většinou krátce na to utrpěli úraz, nebo se u jejich blízkých projevila nějaká vážná nemoc.

Podle některých konspiračních teoretiků jsou černooké děti buď mimozemšťané, kteří se snaží zabydlet na naší Zemi, nebo jde o potomky ďábla, kdy touží ovládnout životy nevinných lidí.

1. HALLOWEEN

Včera jsem si všiml, že můj soused nevyzdobil dům na Halloween. Poslední dva roky byl blázen do takové výzdoby. Neznal jsem ho příliš dobře, byl mladší, svobodný a celkem sympatický. Jeho bratr s dětmi a manželkou k němu pravidelně chodili a on si se svými synovci a neteřemi velmi rád hrál venku na zahradě.

Jak jsem, tak kráčel domů, viděl jsem ho před domem a zavolal na něj: ‚‚Hej, měl by sis nachystat tvoji halloweenskou výzdobu, nebo tě ten dům na konci ulice určitě porazí.‘‘ Stydlivě se usmál a odpověděl, že tento rok bude jeho dům tmavý a bonbóny dá před dveře. Zeptal jsem se, jestli odjíždí pryč, ale jen zakroutil hlavou a řekl, že se po minulém Halloweenu bojí. Zarazilo mě to, a tak jsem se ptal, co se stalo. Odpověděl, že minulý rok u něj nebyl bratr s rodinou, ale měl před dveřmi mnoho dětí. Okolo půlnoci už bylo ticho, tak se díval na televizi, když v tom zazvonil zvonek. Chytil misku se sladkostmi, ale když zjistil, kolik je hodin, tak si pomyslel, že je drzé zvonit o půlnoci. Uvědomil si, že nezhasl venkovní dekorace, tak přece jen přišel ke dveřím připravený zakřičet ‚‚baf!‘‘ a vystrašit děti. Nakonec ten, kdo byl vystrašený byl on. Přede dveřmi viděl dvě děti. Chlapce ve věku sedmnáct a čtrnáct let. Neměli na sobě kostým. Hned věděl, že otevřít ty dveře byla obrovská chyba. Chlapci na něho jen zírali a on si všiml, že mají velmi velké zorničky černé barvy. Nebylo jim vidět bělmo, a proto si myslel, že mají čočky. Stál tam s miskou sladkostí jako zamrzlý a nebyl schopen ty dveře zavřít. Jen se na ně usmíval a doufal, že prolomí tu atmosféru, vezmou si bonbóny a odejdou.

Najednou ten mladší chlapec prolomil ticho a řekl, že se ztratili a potřebují půjčit telefon. V tu chvíli přivřel dveře a řekl, že ne. Mladší se opět zeptal, jestli můžou počkat u něj doma na rodiče. V ten moment měl pocit, že je v nebezpečí a něco se stane, tak rychle zavřel dveře a zamkl. Po chvíli se podíval do kukátka a viděl, jak oba odchází. Celou dobu, když mi to vyprávěl, mi to připomínalo legendy o černookých dětech. Myslel jsem si, že má v sobě halloweenského ducha a chce mě vystrašit, tak jsem mu řekl, že to zní jako kdyby ho navštívily černooké děti. Zeptal se, co to je. Jestli nějaký film, nebo něco podobného. Řekl jsem, že ne a že si to má najít na internetu. Asi za hodinu za mnou přišel a jeho oči byly plné strachu. Třásl mnou a řekl, že o černookých dětech nikdy neslyšel, ale je to přesně to, co zažil. Řekl, že ten strach, který cítil, byl úplně přirozený, jako primární instinkt a přepadl ho v té samé sekundě, když otvíral dveře.

2. SNĚHOVÁ BOUŘE

Celé to začalo v jednu noc, kdy velmi hustě sněžilo. Bylo to asi před rokem. S mým mužem žijeme na samotě na okraji Vermontu, velmi daleko od dalších domů. V tu noc mě vzbudily zvuky, které připomínaly silné ťukání na hlavní dveře. Nejprve mě napadlo, že někdo potřebuje pomoct, protože uvázl ve sněhové bouřce. Pro jistotu jsem vzbudila i svého manžela a poprosila ho, aby šel otevřít. Za dveřmi stáli dvě děti. Neměly žádné kabáty, ani bundy. Obě se dívaly do země a vyhýbali se očnímu kontaktu. Vůbec jsem nevěděla, co si o tom myslet, ale bylo to velmi zvláštní. Po chvíli mlčení jsem se jich zeptala, kde mají rodiče. V tom mi ta holčička odpověděla: ‚‚Za chvíli tady budou.‘‘ 

S manželem jsme se na sebe jen podívali, pokrčili rameny a pozvali jsme je dovnitř. Hned jak se děti usadily na gauč, jsem si všimla, že se naše kočka Megan začala chovat velmi podivně. Syčela, vyhýbala se sedačce a hned jak měla možnost, utekla do jiné místnosti. Toto chování u ní nebylo obvyklé. Megan byla velmi přátelská a zvídavá. Ráda se nechávala hladit a od dětí obzvlášť. 

Odešla jsem tedy do kuchyně a promrzlým dětem jsem začala připravovat horkou čokoládu, zatímco můj muž s nimi zůstal v obýváku. Když jsem se za nimi vrátila, jedno z dětí se na mě podívalo. V ten moment by se ve mě krve nedořezalo. Ta dívka měla úplně černé oči. V životě jsem nic podobného neviděla a byla jsem velmi vyděšená. Poté se mě zeptala, jestli můžou jít na toaletu. Byla jsem v takovém šoku, že jsem jen pokývla hlavou a obě děti odešly. Jakmile vyšly z místnosti, mému muži se spustila krev z nosu. Nebylo to jen nějaké krvácení, ale jednalo se o tekoucí proudy. Myslela jsem, že vykrvácí. Vykřikla jsem. Než jsem však stihla, jakkoliv zareagovat, světlo v našem domě zhaslo. Zkrátka přestala fungovat elektrika. Z šuplíku jsem pohotově vytáhla baterku a zasvítila na muže. Krev naštěstí už netekla, ale pod ním se vytvořila velká louže. Myslela jsem, že snad vykrvácí. Sebrala jsem veškerou odvahu a vyšla na chodbu, abych ty děti našla. Stály na chodbě jako sochy. Najednou se na mě otočily a řekly, že jsou venku jejich rodiče a odešly. Rychle jsem přeběhla k oknu, abych sledovala, co se bude dít. Před naším domem zastavilo černé auto, ve kterém seděli dva muži. Když vystoupili, tak jsem si všimla, že jsou velmi vysocí a štíhlí a na sobě měli černé obleky. Když děti nastoupily, a to auto odjelo, oddechla jsem si. Manžel byl v pořádku, ale ani jeden jsme nemohli uvěřit tomu, co se před chvílí v našem domě odehrálo. Jenže to jsme nevěděli, že to nejhorší nás ještě čeká...

V průběhu dalších měsíců mého muže opakovaně trápilo krvácení z nosu. Po dlouhém přemlouvání navštívil doktora, který mu po všemožných vyšetřeních diagnostikoval rakovinu kůže. Od té doby odmítá vycházet z domu, ze kterého vyjde pouze v případě, že jede do nemocnice. Vím, že se to všechno stalo, protože jsem ty černooké děti vpustila do domu. Přála bych si, aby manžel nikdy nevzal za kliku a ty dveře nikdy neotevřel.

3. NEVĚŘIL, UVĚŘIL

O podobných historkách jsem si myslel svoje. Rozhodně nejsem člověk, který by si ujížděl na nějakých paranormálních jevech, a tak jsem jim nevěnoval žádnou pozornost. Jenže jednoho dne jsem seděl v ložnici, četl si a pomalu chtěl zhasnout a jít spát. A v tu chvíli někdo zaklepal na dveře. Myslel jsem si, že je to jen sousedka, která si chce půjčit paralen nebo tak něco, ale když jsem otevřel, stály tam dvě asi sedmileté děti, které se koukaly do země.

Když jsem se jich zeptal, co pro ně můžu udělat, holčička řekla, že by si její brácha potřeboval dojít na záchod. Sice bylo už pozdě, ale říkal jsem si, že možná čekají na rodiče a pustil je dál. Zvláštní bylo, že dívka zamířila hned ke schodišti a chlapec ji nenásledoval, ale štrádoval si to napříč obývákem až do mé pracovny. Nejdřív jsem si myslel, že je to možná tím, že většina domů, jako je ten můj, má dvě toalety. Ale po chvíli mi to začalo být divné a následoval jsem chlapce, abych ho správě nasměroval. 

Ten moment si pamatuji naprosto přesně. Zeptal jsem se ho, jestli záchod našel, ale čím víc jsem se k němu blížil, tím hlouběji mnou prostupoval pocit neklidu. Chlapce najednou pozvedl hlavu a zeptal se mě, jestli jsem v pořádku. Jakmile jsem mu pohlédl do očí, krve by se ve mně nedořezal. Byl to ten nejděsivější moment v mém životě. To dítě mělo místo bělma a duhovky černočerné bulvy. Málem jsem omdlel. Když jsem se vzpamatoval, začal jsem utíkat domem, vyběhl ven a celý uřícený doběhl k domu kamaráda, který bydel opodál. Všechno jsem mu barvitě lícil, ale on se jen smál a ptal se mě, jaké jsem si dal drogy, že je chce také vyzkoušet. Dva měsíce po téhle zkušenosti jsem se ze svého domu odstěhoval a pronajal si byt v centru města.