Spánková paralýza

Ahoj, vítám vás u dalšího článku. Dnes si povíme něco o spánkové paralýze. Tedy co to je, jak vzniká a také jak jí můžeme zabránit. V poslední části tohoto článku na vás čekají zajímavé a velmi strašidelné příběhy lidí, kteří spánkovou paralýzu prožili.

Když spíme, tak se během našeho spánku střídají dvě fáze. Jedná se o REM a non-REM. Například u novorozeného dítěte tvoří fáze REM asi padesát procent z celkové doby jeho spánku a s přibývajícím věkem toto procento stále klesá. Dočetla jsem se, že pro REM spánek je charakteristická zvýšená mozková aktivita, dále rychlé pohyby víček a také velké množství snů. Zde patří například i lucidní snění, o kterém chystám článek také. 

A také fyzická aktivita je utlumena, což znamená, že člověk není schopen v této chvíli jakéhokoliv pohybu. Z tohoto stavu lze snadno člověka probudit a také si dokáže vybavit velké množství snů. 

Pokud se budeme bavit o non-REM fázi, tak pro ni je typické naopak to, že mozek je v naprostém útlumu. Jedná se o hluboký spánek, kdy člověk o sobě vůbec neví. V tomto okamžiku se člověk budí velmi často a pokud se to už povede, musí se nejprve vzpamatovat. I v této spánkové fázi se nám zdají sny. Je jich ale méně a také si je většinou nepamatujeme. Naopak je ale fyzická aktivita zvýšena a právě v této chvíli se člověk stává například náměsíčný, nebo může mít noční děsy, při kterých je schopen pohybu. 

A co to teda spánková paralýza je? 

Jedná se o stav mezi spánkem a bděním, při kterém člověk trpí halucinacemi a pocity strachu. Mozek si uvědomuje realitu, ale pouze částečně. A proto ji nedokáže odlišit od snů a podvědomí. Člověk také nedokáže ovládat svaly, má pocit, že ochrnul a není schopen ani mluvit, či vydávat nějaké zvuky.

Často se dočtete, že opakem spánkové paralýzy je náměsíčnost. 

Našla jsem poměrně pěkné vysvětlení, jak spánkovou paralýzu vysvětlit. Jedná se o zaseknutí ve stavu, kdy člověk usíná, mozek je ve zvýšené aktivitě, ale tělo se nemůže hýbat. Jde tedy o prudký a rychlý nástup fáze REM, ve které si uvědomujeme, že spíme, a proti se z ní dokážeme i vědomě probudit.

Psycholožka Zuzana Šofraneková tento stav popsala následovně: ‚‚Když člověk usne, svalstvo v těle se paralyzuje. Při spánkové paralýze dojde k paralýze svalstva, ale mozek jedince je stále při vědomí. V důsledku toho se dotyčný nemůže pohnout a přichází zděšení, co se s ním děje. Spánkovou paralýzu často provází pocit tlaku na hrudi a potíže s dýcháním.‘‘

Jak k ní může docházet? 

Údajně ke spánkové paralýze dochází častěji u dospívajících a mladistvých. Prý to může být způsobeno tím, že v tomto období života ve větší míře popíjí alkohol nebo experimentují s drogami. Dalším důvodem může být časté ponocování. 

Větší šancí, že se u člověka spánková paralýza objeví, je při usínání v poloze na zádech, při chození spát v pozdních nočních hodinách nebo nad ránem, po požití alkoholu a drog a také při psychických poruchách, větším stresem nebo duševním vyčerpáním. 

To ovšem není pravidlem a často se stává, že tímto jevem, nebo jak bývá často označováno, spánkovou poruchou, trpí lidé různého věku.

Jak může probíhat?

Celkový stav trvá krátkou dobu. Maximálně několik minut. Jelikož ale spíme, trvání spánkové paralýzy nedokážeme rozpoznat ani odhadnout, protože je naše vnímání času velmi zkreslené.

Paralýza je doprovázena sluchovými i zrakovými halucinacemi. Někteří lidé slyší hlasy, jak na ně někdo volá, šeptání, nebo třeba rádio či televizi, i když je v místnosti naprosté ticho. Mezi zrakové halucinace patří vidění různých strašidelných přízraků, duchů a postav v blízkosti místa, na kterém spíme.

Dále mnoho lidí vypovědělo, že mělo pocit, jakoby jim někdo nebo něco leželo na hrudi, tlačilo je do matrace a tím jim znemožnilo volně dýchat.

Jak můžeme spánkové paralýze předejít?

Nutno říci, že není žádný návod, jak si ji nevyvolat. Na každého platí něco jiného, ale našla jsem všeobecné rady, které by minimálně celý stav měly minimalizovat.

První radou je, aby člověk chodil spát přibližně ve stejnou dobu a rozhodně neusínal na  zádech nebo s hlavou vysoko položenou na polštáři. Dále se vyvarovat konzumaci alkoholických nápojů a užívání návykových látek. Častá rada také je, abychom před spaním nejedli těžká jídla. 

Pokud máme spánkovou paralýzu, co dělat?

Nejdůležitější je, aby člověk, který tímto stavem trpí, zachoval klid a nepanikařil. Ano, snadno se to říká, ale hůř se provádí. Je ale důležité si uvědomit, že čím víc se dotyčný vzpírá a panikaří, tím silnějším je i paralýza a strach. 

Dalším ‚‚návodem‘‘ jak urychlit celou spánkovou paralýzu je zavřít oči a opakovat si, že nic z toho, co vidíme nebo slyšíme, není skutečné. Častá rada je zaměřit se na prsty. Je jedno, jestli na nohou nebo na rukou. Zkrátka se na ně soustředit a pokusit se s nimi alespoň trošku pohnout. Pokud se to povede, nepříjemný zážitek většinou téměř okamžitě skončí. 

Spánková paralýza v historii 

V sedmnáctém století si velká část Evropy tento stav odůvodňovala tím, že na trpící jedince působí čarodějnice. Sedí mu na hrudi a snaží se ho během spánku udusit. Velmi podobně to vnímali i v Africe. Spánkovou paralýzu označovali za čarodějnici, která chce postiženého udusit nebo mu opakovaně vyrážet dech. 

Řekové zase měli za to, že lidi napadá zlý duch, který na sebe bere podobu zvířete. Sedne si oběti na hrudník, vezme jí hlas a dusí ji. 

Japonci věřili, že se jedná o bytost jménem Kanašibari, která chodí mučit lidi ve spánku. Turci pro spánkovou paralýzu měli název Karabasan. V Newfoundlandu se jednalo o ježibabu, která se jmenovala Old Hag a útočila na lidi ve spánku, aby se nemohli bránit. 

Není také tajemstvím, že se spánková paralýza spojuje s existencí mimozemšťanů. Pokud jsou totiž mimozemské únosy lidí pravdivé, vždy se dějí jen ve spánku.

Dokonce skutečnost spánkové paralýzy dokazují i některá umělecká díla. Například Švýcarský malíř Henry Fuseli maloval obrazy s touto tematikou. Stvořil velmi známý obraz, který pojmenoval Noční můra. Je zde vyobrazena temná bytost, která sedí na hrudi trpícího jedince a dusí ji. Mnoho lidí se domnívá, že samotný Henry spánkovou paralýzou trpěl. 

Dalším umělcem, který něco podobného zažil byl i Hieronymus Bosch. 

1. Chtěla mě opravdu zabít? 

Prožívala jsem těžké období. Byla jsem po těžkém rozchodu a psychicky jsem byla úplně rozhozená. Do toho jsem studovala a chodila do práce, takže pořád ve stresu, poklusu, zkrátka děs. Jednou jsem usnula a najednou se mi zdál zvláštní sen. U dveří do mé ložnice stála vysoká postava zahalena do černé kápě. Nebylo jí vidět do obličeje. 

Pak se pomalu přiblížila k mojí posteli. Chtěla jsem se promluvit a taky se zvednout z postele, ale ani jedno nešlo. Byla jsem jako přikovaná. Postava se nade mnou začala naklánět a já se vzbudila se skřípavým skřekem, kdy jsem volala svou spolubydlící. 

Druhý den, respektive noc, ke mně postava znovu přišla. Tentokrát mě ale chtěla udusit polštářem. Opět jsem nemohla křičet a ani se pohnout. Když jsem se konečně probrala z paralýzy, měla jsem na obličeji polštář. Dodnes mě z toho mrazí. Přečetla jsem si o spánkové paralýze pár článků na internetu a je to docela děsivé.  Někdo tvrdí, že když se ve spánku objeví černá postava v kápi, jedná se o nějakého démona. 

2. Stáhnutá z postele

Přežila jsem hroznou nehodu, při které mě kopl do hlavy kůň. Krom jiných, menších zranění, jsem měla i zlomenou čelist. Tu jsem měla následně zafixovanou a zadrátovanou. Byla jsem strašně hladová a vyčerpaná. 

Spánkovou paralýzou jsem trpěla i před tím, ale nikdy to nebylo nic, co by se aspoň z části vyrovnalo tomu, co se stalo po té nehodě. Přicházelo to každou noc, celý měsíc a někdy i víckrát za sebou. Hned vedle postele mám skříň se zrcadli, samozřejmě na mé straně. Dveře do ložnice nechávám vždy otevřené. Velmi často jsem se z ničeho nic probudila uprostřed noci a pohlcoval mě pocit zvláštní negativní energie, kterou vystřídal pocit, že se mnou krom mého manžela je v pokoji i někdo další. V tom okamžiku jsem cítila, jak mě něco tahá za ruku z postele, směrem k zrcadlům. Noční můra pokračovala rychlým pádem, kdy jsem měla na posteli už jen záda. Všechno to doprovázel pocit, že mě někdo škrtí. Nemohla jsem křičet a ani se pohnout. Chtěla jsem upozornit svého manžela, který ležel vedle mě, ale nešlo to. 

Tyto zážitky byly opravdu strašné a unavující. Zašlo to do takové fáze, že jsem měla strach ze spánku. Manžel mi taky řekl, že jsem byla několikrát náměsíčná. Já si ale na nic takového nepamatuji. Prý mě několikrát našel na chodbě. Byla jsem z toho opravdu vynervovaná. 

Po tom, co jsem můj příběh zveřejnila na Redditu, bylo mi řečeno, že mám zakrýt zrcadla, které jsou v ložnici. Udělala jsem to a pomohlo to aspoň zmírnit počet těchto nočních zážitků. Poté, co jsem začala znovu chodit do práce, spánková paralýza zmizela.

Nedávno se však vrátila a s ní i nesnesitelné bolesti hlavy a migrény. Někdy jsem schopna při tomto stavu ze sebe dostat nějaký zvuk a díky tomu se můj manžel občas probudí. 

Při poslední paralýze jsem viděla černou postavu, jakoby byla od hlavy až k patě oblečená v černé kůži, jak se mě snaží stáhnout z postele, za hlavu! Neskutečně mrazivý pocit. Cítila jsem se při tom, jakoby jsem byla ve zpomaleném čase a ze všech sil se snažila natáhnout ruku k mému manželovi. Nebylo to však možné. 

3. Nebyla to moje matka 

Stalo se to, když jsem měl asi šest roků. Už je to dvacet let a stále si to pamatuji, jakoby to bylo včera. Neuběhl ani jeden měsíc, kdy jsem si to nepřehrával v hlavě. Pamatuji si, že jsem se probudil z noční můry a chvíli jen tak ležel na posteli. V tom se otevřely dveře do mého pokoje a v nich stála moje mamka. Viděl jsem její siluetu. ‚‚Přišla mě uklidnit?‘‘ Říkal jsem si. 

Nic neříkala. V tom se děsivě vypadající chůzí procházela po mém pokoji, díky čemu začala působit dost strašidelně. Viděl jsem jen tmavé obrysy jejího těla a hlavy, její vlasy vypadaly velmi neupraveně a její hlava byla o dost větší, než normálně. Ležel jsem na palandě nahoře a dole spala moje malá sestra. Mamka se postavila k posteli a její hlava byla na mojí úrovni. Stála tam asi minutu v úplné tichosti. Začal jsem pociťovat, že se děje něco divného. V tom natáhla ruce a začala mě jemně lechtat. Zatím jsem nebyl tolik vyděšený. Úzkost jsem začal pociťovat, když se lechtání stupňovalo. Začala něco potichu mrmlat pod nos. Konečně jsem se odhodlal jí říct, aby toho nechala. Jenže jsem ze sebe nemohl dostat jediné slovo. 

Lechtání se dále stupňovalo. Potom mě začala škrábat, rýpat a trhat ze mě kůži. Její mrmlání přerostlo do hlubokého vytí a vrčení. Nemohl jsem se pohnout ani vydat ze sebe nějaký zvuk. Byla to nejděsivější věc, jaká se mi kdy stala. 

4. Muž s maskou 

Spánkovou paralýzu jsem měl několikrát. Někdy je to jen pocit něčí přítomnosti, jindy vidím jasné postavy. Někdy slyším hlasy, jindy jen ticho. Muži v masce se však v děsivosti nevyrovnal žádný z mých zážitků.

Probudil jsem se uprostřed noci a slyšel zvuk, který připomínal kloktání. Vzhledem k tomu, že jsem něco podobného už zažil, hned jsem věděl, že jde o spánkovou paralýzu. Smířil jsem se s tím, že mě čeká další dlouhá noc bez spánku. V tom se otevřely dveře. Dovnitř vstoupil muž v masce červené jako krev. Samotná maska byla démonického vzhledu s kly, jaké mají divočáci, s nepřirozenými a mimozemsky vykroucenými lícními kostmi a propadlým čelem. Nejhorší však byly jeho hadí oči, které byly  tak vypouklé, jak kdyby mu měli rovnou vypadnout.

Na sobě měl hnědý plášť s kapucí, která mu zakrývala zbytek hlavy a tím upozorňovala na tu děsivou masku a ještě hrůzostrašnější oči. Za sebou tahal kroutící se pytle a když se úplně přiblížil k mé posteli, tak se zastavil. Dlouho na mě civěl a v tom strčil ruku do pytle. Z toho vytahoval jednoho po druhém každého, koho jsem kdy miloval, měl rád, nebo mi na něm záleželo. Pokaždé, když někoho vytáhl, umístil ho tak, aby jsem mu viděl přímo do očí. Potom natáhl svou kostnatou ruku, která byla tak hubená, až ji skoro nebylo vidět a svým dlouhým ostrým nehtem jim rozřízl hrdlo. Na mé nohy se lila krev. Musel jsem sledovat, jak vyhasíná život ze všech lidí, které jsem měl rád.

Když byly pytle prázdné, začal chodit kolem mé postele. Zastavil se až úplně u mě a sklonil se. Zkrvavenou rukou mě opatrně chytil pod krkem a druhou si stáhl masku. Upřímně, to, co se pod maskou nacházelo, nedokážu popsat slovy. Byla to neustále se měnící děsivá tvář, kroutila se a nikdy nezůstala v jedné poloze delší dobu. Každá tvář byla děsivější, než ta předchozí. Když jsem se podíval do jeho hadích očí, promluvil na mě. Stále si pamatuji přesné slova, které by jsem vám dokázal odcitovat, ale byly velmi osobního charakteru a proto si je nechám pro sebe. Poslední věc, kterou bytost řekla, bylo toto: ‚‚Užij si čas, který ti zůstal, protože už brzy bude tvůj život v mých rukou stejně tak, jako tvá duše.‘‘ Když tyto slova dořekl, jeho tvář se změnila naposled. Na tu moji. 

5. Můj pes mě chtěl zachránit 

Spánkovou paralýzu mám většinou jen když spím v noci na zádech. No nejděsivější zážitek jsem měl přes den, když jsem spal na břichu v obýváku na gauči. Myslel jsem si, že bytost, kterou jsem vídal, je zbabělá, když mě chodí ‚‚navštěvovat‘‘ jen v noci. No, tentokrát se vrátila, aby mě vyvedla z omylu. Každý jeden  zážitek, až na tento jeden, se odehrál v noci. 

Když jsme šli s manželkou z kostela, hodně jsme se pohádali. Vzala naše děti a na jeden den odjela ke své matce, abychom se oba uklidnili. Rozhodl jsem se, že si doma zdřímnu na gauči. Lehl jsem si s hlavou otočenou na bok, protože na mě svítilo přes okno slunce. Probudil jsem se kolem druhé hodiny odpoledne a nemohl se pohnout. Něco bylo ale jiné. Cítil jsem, jako kdyby byla moje levá noha ve vzduchu. 

Předchozí spánkové paralýzy byly odlišné. Držela mě a dusila tmavá silueta, snažil jsem se křičet, ale nemohl jsem. Vždy jsem zpanikařil, začal se v duchu modlit a po čase to odešlo. Tentokrát mě to však začalo tahat z gauče, tváří dole jsem cítil, jak to trhá moji nohu. I přes to, že se to odehrálo za denního světla, jsem nic neviděl. Upřímně, myslel jsem si, že mě to chce zabít. Jsem třiatřicetiletý zdravý muž, kterého jen tak nic nevyděsí. Ale v tomto momentu jsem si opravdu myslel, že své děti už neuvidím. Modlil jsem se, aby mě ochránil Bůh, a to i udělal. Temnota se začala z pokoje vytrácet a z podlahy, na které jsem ležel, jsem viděl, jako centimetr po centimetru do místnosti vstupuje světlo. V tu chvíli jsem na kotníku, kde mě bytost držela a tahala z gauče, všiml otisku ruky. Ruka měla pět prstů a vypadala jako lidská.

Na zadní dveře skákal můj pes, kříženec teriéra, který vyl tak hlasitě, jako nikdy před tím. Jakmile jsem se vzpamatoval, pustil jsem ho do domu a on začal vrčet a cenit zuby, zatímco běhal z pokoje do pokoje, jakoby naháněl něco, co já neviděl. Zanechalo to však na dřevěné podlaze tmavé stopy. Sledoval jsem psa, jak neviditelnou věc hodí až na okraj mé zahrady. Až v tu chvíli jsem si všiml dveří. Můj pes, ve snaze dostat ke mně a pomoct mi, se proškrábal pět centimetrů hrubými dřevěnými dveřmi. Už v ten samý den jsem svůj dům vysvětil a nic podobného se od té doby neopakovalo. Stalo se to v roce 2012. O rok později můj pes zemřel na stáří, ale koupil jsem si nového a nechal ho v pokoji mých dcer, kdyby se ta věc někdy vrátila.