Tsutomu Miyazaki: Vrah Otaku

Ahoj, dnes se podíváme na případ velmi brutálního vraha, kanibala, pedofila a nekrofila, který brutálně zavraždil čtyři malé dívky ve věku čtyř až sedmi let. 

Ráda bych zdůraznila, že tento článek není vhodný pro citlivější povahy, neboť se zde popisuje velmi brutální a sexuální násilí na dětech. Zvažte prosím, jestli článek opravdu číst. 

Další informace, nejen o tomto případu, se dozvíte na Facebookové skupině Pod pokličkou tajemna, do které se můžete připojit zde. 

Miyazaki se narodil 21. srpna 1962 v Istukaichi v Tokiu v Japonsku. Narodil se předčasně, což mu způsobilo deformaci rukou. Nešlo o nic vážného, jeho ruce byly srostlé se zápěstím, což znamenalo, že měl omezený pohyb a pokud chtěl své ruce otočit, musel pohnout celým předloktím. 

Když začal chodit na základní školu, byl vcelku bezproblémové dítě. Učitelé ho vždy popisovali jako tichého a stydlivého studenta, který měl velmi dobré známky. Prý patřil k těm nejlepším. To si o něm ale nemysleli jeho spolužáci, kteří ho od začátku dost šikanovali a to právě kvůli postižení, které měl. Ve třetí třídě napsal esej: ‚‚Až vyrostu, chci si koupit auto a odjet. Zastavím se v restauraci a dám si kari rýži nebo něco podobného. Možná dokonce navštívím své příbuzné.‘‘ Vzhledem k tomu, že Miyazaki neměl žádné kamarády, veškerý svůj volný čas trávil kreslením. Také byl posedlý Mangou. Manga je označení japonských komiksů a grafických románů. Do dnešního dne je v Japonsku velmi oblíbená a čtou ji nejen děti, ale i dospělí. Dle statistik pokrývá až čtyřicet procent všech tištěných publikací v Japonsku. 

Miyazaki se velmi chtěl stát učitelem. A dle jeho známek k tomu měl opravdu dobře našlápnuto, jenže jakmile nastoupil na střední školu, šlo to s ním z kopce. Jeho známky se rapidně zhoršily a to vedlo k tomu, že se nedostal na vysokou školu, na kterou původně chtěl. Proto se svého snu, stát se učitelem, vzal a začal studovat na fotografického technika. 

Dle odborníků se u Miyazakiho velmi brzy vyvinul komplex méněcennosti, který byl údajně zapříčiněn velikostí jeho penisu a také toho, že nebyl schopen oslovovat a stýkat se s ženami. Neuvádí se konkrétní důvod, ale nejspíše to bylo proto, že ve svém životě často čelil posměškům a neměl tak žádnou sebedůvěru. Taktéž to určitě zapříčinila jeho stydlivost, ale kdo ví. 

Jeho velkým koníčkem se později stal tenis. Tedy - ne kvůli tenisu samotnému, ale spíš kvůli tenistkám, které tenis hrály. Fotil si jejich sukně a také měl několik fotek, které byly foceny pod sukní dívek, které později používal k masturbaci. 

Miyazaki sdílel pokoj se svou starší sestrou, která byla jedinou z jeho sourozenců, se kterou vycházel. Moc si nerozuměl ani s rodiči. Jeho rodiče však byli ve městě poměrně vlivní a jeho otec vlastnil noviny, které chtěl, aby později právě jeho syn převzal. To ale Miyazaki odmítal. Měl pocit, že se jeho rodiče starají pouze o to, kolik peněz mají a na ničem jiném jim nezáleželo. Miyazaki vypověděl: ‚‚Kdybych se pokusil o svých problémech mluvit s rodiči, prostě by je smetli ze stolu.‘‘

Když pomineme jeho starší sestru, tak si rozuměl pouze s jediným člověkem z jeho rodiny, kterým byl jeho dědeček. Ten ale bohužel v květnu roku 1988 zemřel. Miyazaki tuto skutečnost nebral vůbec dobře. Začaly se u něj projevovat deprese a dokonce uvažoval o sebevraždě. Poté, co byl jeho dědeček spálen a rodina si přinesla urnu domů, měl Miyazaki potřebu sníst trochu dědečkova popela. Udělal to prý proto, aby spolu byli už navždy spojeni. No, k tomuto asi není moc co dodat... 

Asi o tři týdny později si jedna z jeho mladších sester všimla, že ji pozoroval, zatímco se sprchovala. Okamžitě to oznámila své matce, která se s Miyazakim velmi pohádala. Některé zdroje tvrdí, že svou matku i sestru napadl. Co jim ale udělal, jsem se nedočetla. 

Když Miyazaki nemohl pozorovat své mladší sestry při sprchování, začal sbírat pornografické anime, časopisy pro dospělé, dětskou pornografii a často sledoval velmi násilné a brutální filmy. Vyhledávat dětskou pornografii pro něj nebylo nic těžkého, protože zákony o obscénnosti v Japonsku zakazují pouze ochlupení na ohanbí, nikoli pohlavní orgány, takže děti na fotografiích a videích nebyly cenzurované. 

Dle vyšetřovatelů a odborníků tvrdí, že bod zvratu přišel právě po smrti dědečka. Miyazaki prohlásil: ‚‚Cítil jsem se úplně sám. A kdykoliv jsem viděl malou holku, jak si hraje sama, bylo to skoro, jako bych viděl sebe.‘‘ 

VRAŽDY

22. srpna 1988, pouhý jeden den po Miyazakiho šestadvacátých narozeninách, opustila krátce po třetí hodině odpoledne čtyřletá Mari Konno svůj dům v bytovém kompexu Iruma Village v Saitamě, aby si mohla jít hrát za svým kamarádem. Když se o půl sedmé večer nevrátila, její otec, Shigeo Konno, který se snažil potlačit paniku, zavolal na policii a oznámil, že se jeho dcera pohřešuje. To ale netušil, že přibližně ve stejnou dobu, kdy volal na policii, byla jeho dcera na místě vzdáleném asi padesát kilometrů, pomalu a bolestivě škrcena. 

Když se toho odpoledne Mari procházela, zastavil poblíž sedan Nissan Langley, ze kterého vystoupil Miyazaki. Nikde jsem nedohledala, jestli se tak stalo před tím, nebo poté, co odcházela od svého kamaráda. Miyazaki se jí zeptal: ‚‚Nechtěla bys jet někam, kde je pohoda?‘‘ Malá dívenka jen přikývla, chytla ho za ruku a nasedla do auta. Asi po hodině cesty auto zastavilo na polní cestě v lese poblíž elektrárny Shintama. Miyazaki a Mari vystoupili z auta a šli po horské stezce lemované stromy hinoki a sugi k místu, kde začínala turistická stezka směrem k průsmyku Komine. Po dvaceti až třiceti minutách chůze se posadili na místo vzdálené necelých dvacet metrů od cesty. Mari začala být unavená, chtěla domů za maminkou a tatínkem a začala popotahovat. Miyazaki zpanikařil. Bál se, že by začala brečet a některý z turistů, který by okolím procházel, by ji mohl zaslechnout. Proto Mari rychle popadl, položil jí ruce na krk, palce na hrtan a uškrtil ji. Když bylo po všem, svlékl ji a několikrát znásilnil. Pak ji položil, jakoby odpočívala, sbalil její šortky, kalhotky, košili a boty a bez povšimnutí odešel zpět ke svému autu. 

Po zmizení Mari v ulicích hlídkovala policie a s reproduktory varovala rodiče, aby měli své děti neustále na očích. Ačkoliv její zmizení bylo oficiálně označeno jako případ pohřešované osoby, policie zahájila vyšetřování jako vraždu hned od začátku. Nakonec policie vyslechla 2 930 lidí v okolí Mariina domu a rozeslala více než padesát tisíc plakátů s její podobiznou. 

Dva chlapci policii řekli, že viděli jít Mari s mužem u nedaleké řeky Iruna. Další žena také viděla malou dívku s cizím mužem. Toho popsala jako asi třicetiletého, 170 cm vysokého s kulatým obličejem a kudrnatými vlasy. Na sobě měl mít bílé kalhoty a bílý svetr.

3. října téhož roku projížděl Miyazaki oblast Hanno, když si všiml sedmileté Masami Yoshizawa, jak kráčí po silnici. Přinutil ji nastoupit do auta a poté odjel do kopců nad průsmykem Komine, na místo, kde zavraždil Mari. Poté uškrtil i Masami. Opět ji svlékl a několikrát znásilnil. Její tělo nechal nedaleko místa, kde pohodil i Mari.

Poté, co byla Masami později večer nahlášena jako pohřešovaná, celou oblast prohledávali místní dobrovolníci, ale dívenku nenašli. Dům Masami je vzdálený pouze 13 kilometrů od domu Mari. Policie se tak snažila tyto dva případy spojit, jenže neměla žádné stopy a ani těla. Proto byla Masami také prohlášena za pohřešovanou. Mezi rodiči malých dívek v oblasti Saitama vypukla obrovská panika. Všichni hlídali své děti, nikam je nepouštěli samotné a hlídali každý jejich krok. V každých novinách se psalo o událostech, které se staly. 

Asi o dva měsíce později Miyazaki zahlédl čtyřletou Eriku Namba, která šla po silnici. Donutil ji nastoupit do auta a odjel na nedaleké parkoviště u Domy přírody mládeže v Naguri. Dívenka velmi plakala, i přes to ji Miyazaki pobízel, aby se svlékla donaha. Pak ji několikrát vyfotografoval, přičemž měl zapnutý blesk. Zrovna v tu chvíli kolem projíždělo auto, jehož světla na okamžik ozářily tvář vraha ve tmě. Ten zpanikařil, popadl ji pod krkem, obkročmo si na ni sedl a uškrtil. Stejně, jako své předešlé dvě oběti, Eriku poté několikrát znásilnil. Následně svázal její nohy i ruce a tělíčko zabalil do prostěradla. Její oblečení pohodil do lesa, který se nacházel v blízkosti parkoviště. Poté nastoupil do auta a hledal místo, kde by malou Eriku pohodil. Když ale projížděl zatáčkou, auto sklouzlo do příkopu, kde se zaseklo. Miyazaki tedy rozsvítil výstražná světla, popadl tělo zabalené v prostěradle a odnesl ji dál do lesa. Pak se vrátil k autu, kde na něj čekali dva muži, kteří si všimli zapadlého auta a chtěli pomoci. Miyazaki jim vysvětlil svůj problém a společnými silami auto opět dostali na silnici, odkud jel domů. 

Poté, co bylo nahlášeno zmizení malé Eriky, detektivové si ho spojili se zmizením Mari a Masami. Úřad prefektury Saitama zřídil speciální operační středisko, které mělo tyto tři případy vyšetřit. Další den našel pracovník Domu přírody mládeže oblečení Eriky. Jakmile tuto skutečnost oznámil policii, začala okamžitě pročesávat okolí. Hned na druhý den se tělíčko Eriky nalezlo. Místo vraždy bylo asi padesát kilometrů od jejího domu. Policie prozkoumávala okolí nálezu, ale žádné další stopy nenašli.

Když tuto zprávu zaslechli dva muži, kteří pomáhali Miyazakimu s autem u místa, kde se tělo Eriky našlo, ihned kontaktovali policii a popsali, co se událo. Vypověděli však, že auto, kterým Miyazaki odjel, byla Toyota Corolla II. 

Zmizení Mari a Masami vyvolávalo čím dál větší obavy a policie i rodina téměř jistě věděla, že dívky už nejspíš nežijí. Všechny tři zmizelé dívky pocházely z oblasti Saitama, všechny žily do 30 kilometrů od sebe. Policejní mluvčí se k tomuto případu vyjádřil takto: ‚‚Jakmile jsme našli tělo Eriky, třetí pohřešované dívky, policie to začala řešit jako případ sériové vraždy.‘‘

Policie následně zjistila, že rodiny dívek mají ještě něco společného. Všechny je obtěžovaly podivné telefonáty - telefon zazvonil a když ho někdo z rodiny zvedl, na druhém konci bylo slyšet jen hlasité dýchání. V případě, že telefon nezvedli, byl schopen vyzvánět i dvacet minut. 

Asi týden po vraždě Eriky, obdržela její rodina dopis, který byl vytvořen z výstřižků písmen z novin. Stálo tam: ‚‚Erika. Nachlazení. Kašel. Krk. Odpočinek. Smrt.‘‘ 

V únoru roku 1989, asi v šest hodin ráno, našel otec Mari na prahu dveří krabici. Když ji otevřel, naskytl se mu děsivý pohled. V krabici byl popel, úlomky ohořelých kostí, deset malých zubů a fotografie dětských šortek, spodního prádla a sandálů. Když se ale podíval pořádně, uviděl, že mezi fotografiemi je nějaký papír se vzkazem. Bylo na něm: ‚‚Mari. Kosti. Vyšetřovat. Dokázat.‘‘ Otec Marii okamžitě kontaktoval policii, která deset zubů nalezených v krabici, dala ihned prozkoumat na právní oddělení Tokijské zubní univerzity. Tam doktor Kazuo Suzuki dospěl k závěru, že se nejspíše o zuby pohřešované dívky nejedná. 

Miyazaki dychtivě sledoval každou reportáž, která byla o dívkách v televizi vysílána. Rychle se tedy dozvěděl, že dle doktora Suzuki zuby Mari nepatřily. Ihned vzal tužku a papír a začal psát dopis. Tento dopis o třech stranách rodině Mari dorazil 11. února. Stálo v něm: ‚‚Tu lepenkovou krabici s ostatky Mari jsem položil před její dům. Udělal jsem všechno. Od začátku incidentu až po její smrt. Viděl jsem tiskovou konferenci, kde říkali, že ostatky nejsou Mari. Před kamerou její matka řekla, že jí zpráva dala naději, že její dcera může být naživu. Tehdy jsem věděl, že musím napsat toto přiznání, aby její matka dál marně nedoufala. Znovu říkám, že ostatky patří Mari.‘‘ 

Přiznání samozřejmě vyvolalo pozdvižení a proto se policie rozhodla zuby nechat ještě jednou prozkoumat. A hádejte, co. Potvrdilo se, že šlo opravdu o zuby malé dívky. Následně i soudní znalci potvrdili, že 220 gramů úlomků kostí taktéž patřilo Mari. Ještě ten den byl její případ překlasifikován jako vražda. 

Odborníci na písmo také prozkoumali dopis zaslaný pachatelem, ale nic nezjistili. Policie mezi tím identifikovala snímek oblečení Mari. Byl pořízen fotoaparátem Mamiya 6x7, který se používal v tiskárnách. A víte co? Miyazaki v tiskárně pracoval. Taktéž bylo zjištěno, že krabice, ve které ostatky dívky přišly, se používala k přepravě objektivů. Také písmo z dopisů zaslaných rodinám pocházelo z průmyslové kopírky. Policie ale odmítla komentovat, zda zahájila vyšetřování tiskáren v oblasti. 

Rodiče Mari čekali dlouhé tři týdny, než policie oficiálně oznámila, že krabice obsahovala ostatky jejich dcery. Krabice obsahovala téměř celou kostru dívky. Po více než sedmi měsících od zmizení Mari se 11. března 1989 konal její pohřeb. Její otec se na pohřbu vyjádřil takto: ‚‚Zdálo se, že její ruce a nohy nejsou s ostatky. Až se dostane do nebe, nebude moci chodit ani jíst. Prosím, vraťte zbytek jejích ostatků.‘‘ 

To ale ještě netušili, co bude následovat, až se vrátí domů po pohřbu. Tam je čekal další dopis s názvem ‚‚Vyznání‘‘. V něm byly vypsány změny, které vrah pozoroval na mrtvém tělíčku Mari. Psalo se tam: ‚‚...než jsem si to uvědomil, mrtvola dítěte ztuhla. Chtěl jsem jí zkřížit ruce na prsou, ale nepohnuly se. Docela brzy se na těle objevily červené skvrny. Velké skvrny jako vlajka Hinomaru. Nebo jako byste jí pokryli celé tělo červenými pečetěmi. Pak jsem na jejím těle začal objevovat strie. Dříve byla hodně tuhá, ale teď jsem cítil, jakoby byla plná vody. A voní. Jak voní... Jako nic, co jsem kdy za celý život cítil.‘‘

I přes to, že měla policie k dispozici tyto dopisy, nebyla schopna vraha dopadnout. 

1. června 1989 Miyazaki viděl, jak si dvě dívky hrají poblíž základní školy Akishima a přemluvil jednu z nich, aby si sundala kalhoty. Poté ji začal fotografovat, ale všimli si ho sousedé a odehnali ho.

Pouze o pět dní později, 6. června, odešel ze svého domu a vydal se na tenisové kurty. Ty ale byly zavřené, tak se šel projít do vedlejšího parku. Tam si všiml pětileté Ayako Nomoto. Miyazaki vytáhl svůj fotoaparát a zeptal se dívky, jestli zapózuje, že si ji vyfotí. Poté, co udělal několik záběrů, jí řekl, ať s ním jde do auta, kde společně nafotí další fotky. 

Holčička seděla na zadním sedadle a Miyazaki jí podal žvýkačku. Když si Ayako všimla jeho zdeformovaných rukou, měla je údajně nějak nevhodně okomentovat. Což však muže velmi rozzuřilo. Natáhl si vinylové rukavice a řekl: ‚‚Tohle se stane dětem, které říkají takové věci.‘‘ Popadl ji pod krkem a uškrtil ji. Když se ujistil, že je mrtvá, zalepil jí ústa páskou a ruce svázal vinylovým provazem. Následně tělo zabalil do prostěradla a uložil do kufru auta. 

Tentokrát se rozhodl vzít si tělo domů. Po cestě se zastavil ve videopůjčovně v Koenji, kde si vypůjčil kameru. Když dojel k domu, byla již tma. Pak počkal dvě hodiny a mrtvolu malé dívky odnesl do svého pokoje, kde ji sundal šaty a její tělo otřel ručníkem. Pak ji položil na nízký stůl a po dobu dvou dnů ji znásilňoval, fotil, masturboval nad ní a následně ji dokonce řezal. Krev, která tekla všude kolem, pil. Dle jeho výpovědi dokonce ochutnal její ruce a nohy, které se snažil rozžvýkat. Jakmile se tělo Ayako začalo rozkládat, Miyazaki jej rozřezal a části uložil na různá místa v Tokiu, včetně hřbitova a veřejných záchodků. Její lebku a pár kostí odhodil do lesů Mitakeyama v blízkosti jeho domova. 

Uvědomil si však, že by mohl být velký problém, kdyby ostatky dívky našli tak blízko jeho bydliště a proto se pro ně po dvou týdnech vrátil a ukryl je v tašce ve skladu za ložnicí. Později spálil její vlasy, oblečení a krví potřísněné prostěradlo i igelitovou tašku. 

O pět dní později, poté co policie rozdala asi deset tisíc letáků s popisem a fotografií Ayako, bylo na hřbitově objeveno její zohavené torzo. I přes to, jak se na ní vrah vyřádil, byly její ostatky rychle identifikovány. 

DOPADENÍ 

V neděli 23. července roku 1989 si dvě sestry hrály poblíž veřejných koupelen v Hachioji. Miyazaki kousek od nich zaparkoval, vystoupil a přišel k dívkám. Starší devítileté dívce přikázal, aby zůstala na místě a mladší holčičku začal přemlouvat, aby se s ním vydala k nedaleké řece. Starší dívka na nic nečekala a rychle utíkala pro svého otce. Ten okamžitě běžel na místo, kde si obě hrály a uviděl svou malou holčičku, jak stojí nahá s rozkročenýma nohama, zatímco ji Miyazaki fotil. Otec muže srazil k zemi, tomu se však podařilo vstát a ihned utekl. Otec dívek tuto skutečnost bez odkladu nahlásil policii.

Z nepochopitelných důvodů se pak Miyazaki vrátil pro své zaparkované auto, u něhož ho již čekala policie, která ho okamžitě zatkla. 

O sedmnáct dní později se Miyazaki přiznal ke všem vraždám, které spáchal. Byl označen za nekrofila, pedofila a kanibala.

SOUD

Soudní proces trval dlouhých sedm let. Psychologové dospěli k závěru, že byl příčetný, ale trpěl jak disociativní poruchou identity, tak i schizofrenií. Jiní psychologové ale uvedli, že žádnou zjevnou poruchu neměl. Dr. Susuma Oda, psycholog z Tsukuba University, věřil, že své oběti viděl jen jako postavy z jeho komiksového života.

Byl odsouzen k trestu smrti a v roce 2008 oběšen.