Vražda v Hanušovicích: Jan Petřek

Ahoj, dnešní článek bude asi trošku kratší. Rozhodla jsem se však opět ‚‚zavítat do vod České republiky‘‘ a zpracovat případ z Hanušovic. Myslím, že ti z vás, kteří žijí v Olomoucku, případně na Šumpersku, si na tuto děsivou vraždu teprve třináctiletého Jana Petřeka vzpomenout. Honzík byl brutálně ubodán svým o rok starším kamarádem na podzim roku 2004. Snažila jsem se k tomuto případu najít co nejvíc informací, ale vzhledem k tomu, že Jan U., který Honzíka ubodal, byl nezletilý, všechny informace o něm nejsou zpřístupněny. Myslím ale, že si všichni dokážeme i z toho mála, co jsem vypátrala, představit, jaká hrůza se v Hanušovicích tenkrát musela odehrát. 

Více informací, nejen k tomuto případu, naleznete na Facebookové skupině Pod pokličkou tajemna, do které se přihlásíte zde. 

25. října 2004 o půl osmé ráno, vyběhl zpoza kulturního domu teprve čtrnáctiletý Jan U., který na muže, jenž stál u silnice z plných plic křičel: ‚‚Pane, kamarádovi se něco stalo, teče mu krev!‘‘ Jan U. se u tohoto muže ani nezastavil a zděšeně běžel dál. Ten den se ve škole neobjevil.

Večer, kolem šesté hodiny, u jeho domu zazvonila policie. Jan byl odvezen k výslechu, kdy se následně přiznal k vraždě svého kamaráda Honzíka Petřeka.

CO SE STALO?

Tento chladný, podzimní den čekal Honzík Petřek na svého kamaráda Jana na hanušovické autobusové zastávce. Již zmíněný Jan totiž dojížděl z nedaleké vesničky Malá Morava, která je od Hanušovic vzdálená asi jedenáct kilometrů. Společně pak, místo aby vyrazili do školy na vyučování, se vydali na dvorek za místní kulturní dům. 

Toto místo bylo mezi žáky základní školy poměrně oblíbené. Děti se tu často scházeli, aby mohli potají kouřit cigarety, či vyvádět jiné skopičiny. 

Jenže mezi Honzíkem a jeho kamarádem Janem, se něco stalo. Co přesně, to se do dnešního dne neví. Možná, se pohádali. Stalo se však něco, co Jana natolik rozhněvalo, že na svého o rok mladšího kamaráda vytáhl nůž. Od této chvíle se zdroje liší. Někde je napsáno, že Honzíka nejprve dvakrát bodnul do hrudníku, což mu očividně nestačilo. Po malé chvíli Honzovi zasadil hlubokou řeznou ránu do levé strany krku. Pitva odhalila, že právě tato poslední řezná rána byla smrtelná. Další zdroje uvádějí, že měl Honzík po těle až třicet devět bodných ran.

Nebylo divu, že tato tragédie otřásla celými Hanušovicemi a rodiče se báli své děti pouštět ven, a dokonce i do školy. Městečko najednou začali navštěvovat novináři a život zde už nebyl jako dřív.

Poté, co policisté teprve čtrnáctiletého, v této době ještě podezřelého, Jana U. odvedla do výslechové místnosti, z počátku se nechtěl přiznat. Lhal, vykrucoval se a tvrdil, že ten nůž od někoho dostal. Pak ho ale policisté zlomili a hoch se přiznal.

Dle výpovědi policejní mluvčí, Dagmar Bedarčíkové, se policisté chlapce snažili umístit do psychiatrické léčebny, protože na tom psychicky nebyl dobře. To se však nepodařilo, protože ho všechny léčebny na území České republiky odmítaly. Proto byl chlapec umístěn do péče rodičů. Policisté však podali podnět OSPODu šumperské radnice, aby mohl být Jan umístěn do diagnostického ústavu. 

Dle mnohých psychiatrů, kteří se s chlapcem potkali, zde byla možnost, že by si sám mohl ublížit. Policie také uvedla, že pokud se jeho vina prokáže, tak budou muset případ vzhledem k jeho věku odložit.

Maminka Honzíka, paní Marie, o osudném ránu vypověděla následující: ‚‚Honzík se v pondělí ráno chystal do školy a já jsem vstávala s ním. Ještě jsem mu dávala peníze na svačinu. Přitom říkal, že se do školy docela těší, sice ne na všechny, ale těší. S tím odešel a už se nevrátil. Vůbec mě nenapadlo, že by tím vrahem mohl být zrovna on, vždyť si ho Jéňa chtěl pozvat na narozeniny.‘‘

Půl roku od této hrozné tragédie, paní Marii čekalo další velice těžká věc. Musela jít vyzvednout synovy věci. Vypověděla, že všechno bylo od krve a bylo to pro ni velmi těžké období, protože se jí ten den, kdy se Honzík už domů nevrátil, stále v myšlenkách přehrával. 

VÝPOVĚDI 

Podle žáků základní školy, kteří navštěvovali nižší ročníky, byl Honzík Petřek, žák osmé třídy, nesnášenlivý a agresivní. Dokonce měl mladší děti šikanovat a nutit je, aby jim dával peníze i svačinu. Honzíkovi spolužáci však tvrdí něco jiného. Údajně se nikdy nesetkali s tím, že by byl Honzík na ostatní děti zlý.

K tomuto případu se vyjádřil i ředitel hanušovické školy, Jaromír Straka, který Jana U. popsal jako velice slušného a hodného žáka. Dodal: ‚‚Nedovedu si to vysvětlit, musel to být zkrat. Ani jeden ze dvojice nebyl účastníkem šikany, která se ve škole počátkem roku 2004 prověřovala.‘‘ 

K tomuto případu se vyjádřil i olomoucký psycholog Lubomír Smékal: ‚‚Nemyslím si, že šlo o zkrat. Kdyby to byl opravdu zkrat, je to jedno bodnutí, byť by mohlo být smrtelné. V tomto případě se však jedná minimálně o tři pohyby. Může jít i o vliv akčních filmů či počítačových her. U takových kluků není vnímán plně důsledek takového jednání. Je to splývání virtuality s realitou, kdy v té virtuální realitě je možné akci nějakým způsobem zrušit, tolik se tam nepracuje s definitivem.‘‘

KDO BYL JAN U.? 

Také jsem nalezla několik rozhovorů s občany obce Malé Moravy, kteří se s médii podělili o tom, kdo vlastně mladý vrah Jan U., byl. 

Marie Kročilová, sousedka Jana U., vypověděla: ‚‚Znám ho odmala. Je to hrozně hodný chlapec. Velmi slušný, tichý a dobře vychovaný. Nikdy mě neminul, aby nepozdravil.‘‘ 

Dle jeho kamaráda Jaroslava, byl Jan U. normální, hodný kluk. Vypověděl: ‚‚Jeho táta nám tu zařídil klubovnu se dvěma počítači připojenými k internetu. To, abychom nedělali lumpárny a nenudili se. Máme tam i play station. Tam jsme trávili nejvíc času. Jsme tu jen tři kluci od čtrnácti do patnácti let, takže spolu kamarádíme. Nejvíc jsme na počítačích hráli hry, jako třeba závody aut. Jindy jsme si šli zahrát fotbal, nebo volejbal. Honza Petřek se u nás ve vsi objevoval několikrát týdně. Naposled to bylo asi minulý pátek (tři dny před vraždou). Jezdil sem za ním a spolu si hráli na počítačích.‘‘ 

Jeho další kamarád Lukáš uvedl, že se Jan U. dělil o pokoj se svou starší sestrou a své rodiče poslouchal na slovo. Měl z nich respekt. Dále uvedl: ‚‚To na něj vůbec nesedí. Je spíš hodně bázlivý. Když jsme třeba chtěli hrát fotbal a na hřišti se proháněly slepice, nikdy je s námi nešel zahnat. Bál se, aby mu někdo nevynadal.‘‘ 

Renata Morongová, sestřenice vraha, uvedla: ‚‚Nevěříme tomu a budeme se bránit třeba u soudu. Měli se rádi, zrovna v pátek jsem je viděla. Je to nejhodnější dítě, které znám. Mám dvě dcery a obě ho zbožňují. 

SOUD JANA U. 

V září roku 2005 se konal soud, který měl rozhodnout o tom, jestli vrah skončí v ústavu nebo bude svěřen do péče rodičů. - To je jen tak mimochodem naprosto šílené. Kluk, který si byl nejspíše velmi dobře vědom toho, co dělá a jak moc svému kamarádovi ubližuje, mohl skončit pěkně doma, kde by se o něj starali jeho rodiče... 

Matka Honzíka vypověděla, že výsledek soudu nezná. Prý ji to nikdo neoznámil. Následně řekla: ‚‚Žádný soud o vině a potrestání neproběhl. Nemohla jsem se ani přihlásit o náhradu škody, protože neprobíhal soud v trestní věci. Jednoduše řečeno, všichni ví, že ten dotyčný spáchal vraždu, ale všechny orgány se snažily pomoci viníkovi žít normální život. Žije doma, chodí do školy a můj syn má jen malý pomníček na místě, kde zemřel.‘‘ 

Při tomto rozhovoru se matky reportér zeptal, co by řekla vrahovi svého syna. Odpověděla: ‚‚Snad jen jednu otázku, jestli si vůbec uvědomuje, co způsobil mému synovi a co způsobil celé naší rodině. Dnes mohl můj syn chodit na střední školu. Jeho vrah tu šanci má, ale Jéňa ne, to mě bude bolet celý život.‘‘ 

CO JE S RODINAMI OBOU CHLAPCŮ NYNÍ? 

Maminka Honzíka Petřeka, paní Marie, žije do dnes ve velké nejistotě. Prodává pečivo v malém obchůdku v horním konci Hanušovic, za železničním přejezdem.

Po roce od uplynutí této tragédie, se paní Marie vyjádřila takto: ‚‚Vždyť on u nás byl ještě den před tím, co se to stalo. Dokonce u nás chtěl před Dušičkami přespat, že prý se doma dovolí a s Honzíkem někam půjdou. Já to nechápu.‘‘

Faktem bohužel zůstává, že do dnešního dne nikdo neví konkrétní příčinu toho, proč malý Honzík musel zemřít, a to ještě rukou svého nejlepšího kamaráda.

Novinářům se pokusilo kontaktovat babičku Jana U., která řekla toto: ‚‚Byl to kluk jako každý jiný. Jenom snad pár dní před tím, co se stalo, mi přišel takový smutnější. A jděte pryč, už vám nic neřeknu.‘‘ 

JAKÉ INFORMACE VYPLYNULY NA POVRCH? 

Rok po tomto ohavném činu, byl Jan U. umístěn ve šternberské léčebně na oddělení pro mladistvé, kde byl pod neustálým lékařským dozorem. 

Zjistilo se, že mezi chlapci nedocházelo pouze k tomu, že byli kamarádi. S velkou pravděpodobností mezi nimi probíhala šikana, kdy mladší (tedy Honzík Petřek), byl od staršího Jana šikanován. 

Doktorka, na jejímž oddělení Jan U. pobýval, řekla následující: ‚‚V tom chlapci dlouhou dobu dozrávalo rozhodnutí ke konfliktnímu řešení. Pouze to vám mohu v obecní rovině říct.‘‘ 

Velmi šokující situaci zažila právě maminka ubodaného Honzíka, paní Marie. Vypověděla následující: ‚‚Jednou jsem potkala vysokého mladíka, který mě pozdravil. Až za moment mi došlo, že je to vrah mého syna. Ten, který mu zasadil ty bodné rány. Udělalo se mi zle. Víte, pracuji v obchodě s potravinami. Mám docela obavu, že si ten mladík jednoduše přijde koupit rohlíky a já ho budu muset obsloužit. On si dnes žije normální život. Můj syn tu šanci neměl.‘‘