Sanatorium v Šumperku

 Ahoj, dnes se po dlouhé době podíváme na jedno místo, které je do dnešního dne obehnáno nadpřirozenou aktivitou. Řeč je o šumperském sanatoriu, které bylo postaveno v roce 1899. Později se z něj stala léčebna pro děti s tuberkulózou. Bohužel, ani toto sanatorium nebylo výjimkou a personál se ke svým malým pacientům choval naprosto příšerně...

Pro více informací nejen ohledně tohoto článku se podívejte do Facebookové skupiny Pod pokličkou tajemna zde.

Hlavní budova šumperského sanatoria byla postavena v roce 1899 architektem Heinrichem Poppem. Nacházela se v blízkosti Šibeničního vrchu a Čarodějnické planiny, tedy na opravdu smutném místě, které si všichni spojují s čarodějnicemi, čarodějnickými procesy a jejich následným upalováním právě na tomto místě. Také je v místní kronice zaznamenáno, že na Šibeničním vrchu bylo neprávem oběšeno více než padesát nevinných měšťanů. 

Podle původního plánu mělo toto místo sloužit jako vodoléčebný ústav - stejně tak, jako v tehdejším Německu. Ve dvacátých a třicátých letech minulého století se k hlavní budově začaly postupně přistavovat další objekty, mezi nimiž byla například budova ředitelství, dům zahradníků či vrátnice. Tyto objekty v pozdějších letech sloužily jako byty zaměstnanců. 

Šumperské sanatorium mělo kapacitu čtyřiceti osob. Byla zde k dispozici velká jídelna s prosklenou verandou, čtenářský, klavírní, kuřácký a biliárový salónek, léčebné oddělení s lůžkovými prostory, masážní salón, lázně a mnoho dalšího. Byla zde léčena nervová onemocnění, poruchy metabolismu, žaludeční, střevní i srdeční potíže. I přesto, že se zde očekávala exkluzivní klientela, nakonec tomu tak nikdy nebylo. Bohatá klientela raději jezdila do nedalekých Glucholaz, kde měl podobné zařízení doktor Sappelt. Není tedy divu, že majitel od původního plánu upustil a celý objekt prodal. 

Po změně majitele se ze sanatoria postupně stala Masarykova zemská dětská plicní léčebna, která byla zaměřena na léčbu tuberkulózy. Jelikož dětí nemocných tuberkulózou neustále přibývalo, netrvalo dlouho a kapacita budovy byla naplněna. A co více, očividně nestačili ani pracovníci. Nejen, že byl velký nepoměr pacientů a zaměstnanců, ale zaměstnanci dětem nadávali, velmi hrubě s nimi zacházeli. Děti byly vystaveny stresu, psychickému i fyzickému násilí. To bohužel dopadlo tak, že přístup personálu, špatné podmínky i léčba si vyžádala více než pět tisíc mrtvých dětí. 

Když začala druhá světová válka, tato léčebna se stala jakousi ubytovnou pro vojáky a následně azylovým domem pro uprchlíky. Ke konci války zde byli umístění sirotci. Poté, co válka definitivně skončila, se léčebna vrátila zpět k léčení plicních chorob a to až do roku 1981. Od té doby začalo sanatorium postupně zanikat. Dnes je prázdné a celý objekt je jen těžko opravitelný. 

ZŮSTÁVAJÍ V RUINÁCH NEŠŤASTNÉ DUŠE? 

Pár měsíců poté, co byly prostory uzavřeny, obydleli si toto místo bezdomovci. Tedy, minimálně se o to aspoň pokusili. Dovnitř se dostali bez větších problémů, ale nezvládli tu přečkat ani jednu jedinou noc. Ptáte se proč? Dle jejich výpovědí na chodbách slyšeli záhadné zvuky, které si nedovedli vysvětlit. Poté, co jeden z nich spatřil v pokoji malou holčičku, která záhy zmizela, ze sanatoria odešli stejně rychle, jak tam přišli. 

Nejspíše nám je všem jasné, že jim nikdo nevěřil. Všichni lidé si mysleli, že byli opilí, vymysleli si to nebo jim prostě hráblo. Jenže zvuky a dětské duše tu začalo vídat čím dál více lidí. 

Jednoho večera se do objektu vydala parta mladých lidí. Nejspíše se doslechli tu ‚‚povídačku‘‘ o strašení a chtěli zažít dobrodružství. Procházeli po budovách, dívali se do pokojů, společenských místností i do ošetřoven. První podivnou věc, kterou zaznamenali byla, že v každém pokoji, ve kterém byly hodiny, ukazovaly přesně půlnoc. Ani o minutu víc, ani míň. Po zklamání, že zde nic paranormálního nezažili, se brali k odchodu. Ještě než došli k hlavním dveřím, jednomu z přítomných se udělalo špatně. Stěžoval si na obtíže s dýcháním, které později přešlo do takové míry, že se začal dusit. Vystrašení kamarádi ho rychle popadli a společnými silami prošli hlavními dveřmi. Jen co prošli přes práh, všem se najednou velmi ulevilo. Byli snad svědky něčeho paranormálního? Pokud si doteď mysleli, že to byla jen náhoda, tak to, co se stalo následně, si ani jeden do dnešního dne nemůže vysvětlit.

Jeden z party se ještě při odchodu otočil, aby si budovu za svitu měsíce pořádně prohlédl. K jeho zděšení si ale všiml, že v okně stojí lidská postava. Rychle na to upozorní ostatní kamarády, kteří viděli totéž. Než si však uvědomí, co se právě stalo, postava zmizela. To byl ten okamžik, kdy se všichni dali na útěk. 

Paranormální jevy zažilo v šumperském sanatoriu nezávisle na sobě několik dalších lidí. Všichni potvrzují nikomu nepatřící kroky, které se objevují a rychle zase mizí, podivný šepot, který nahání husí kůži, ozvěny dětského pláče a spousty dalšího. Mnoho z nich zde také zahlédli přízraky. Nejznámějším duchem má být malá holčička s šátkem kolem krku, která v rukou drží panenku. 

Dle dostupných informací byla prý dokonce spatřena celá skupina dětských duchů, kteří si společně hráli. Není divu, že takové místo přitahuje média a jiné paranormální vyšetřovatele, kteří ve většině aktivitu potvrdili a samozřejmě poukázali na historii celého místa.

V současnosti je celý komplex oplocen a je téměř nemožné se do něj dostat. Pokud by se to přeci jen někomu podařilo, v areálu se nachází spousta průmyslových kamer. Zjistila jsem, že v blízkosti ústavní hranice, kde bylo před tím kojenecké oddělení, se dnes nachází několik vilek. Údajně se zde nájemníci s paranormální aktivitou setkávají poměrně často. Na Šibeničním vrchu nyní stojí dům pro seniory. Místní zaměstnanci tvrdí, že vždy jednou do roka přijde období, kdy dochází k hromadným úmrtím pacientů.