Fotografie těsně před smrtí - 2. část

 Ahoj všem, 

dnes tu pro vás mám druhou část příběhů k mrazivým fotografiím, na nichž se autorům podařilo zachytit poslední okamžiky v životě lidí nebo sebe sama. V druhém případě je snímek možná ještě o něco mrazivější.

Pokračujme tedy v sérii započatých příběhů čtvrtou a pátou fotografií:

4) SYDNEY LOOFE

Sydney Loofe zmizela poté, co zveřejnila selfie na sociální síť. “Připravena na rande”, doplnila k fotografii.

Když se 24letá Sydney Loofe nedostavila ráno 16. listopadu 2017 na pracovní směnu, její spolupracovníci věděli, že něco musí být špatně. Sydney byla spolehlivá a zodpovědná žena, a toto u ní bylo neobvyklé. Když neodpovídala na telefony a zprávy svých přátel a rodiny, okamžitě zavolali policii v Lincolnu v Nebrasce.

Policie šla k ní domu, kde se zdálo být vše v pořádku, nic zde nenasvědčovalo boji nebo něčemu násilnému. Rozhodli se tedy projít její digitální záznamy. Zjistili, že poslední, co zveřejnila na internetu, byla selfie s popiskem “připravena na rande”. Další pátrání odhalilo, že posílala zprávu ženě jménem Audrey, se kterou se seznámila na Tinderu. Jednou už se spolu setkaly a v noci 15. listopadu plánovaly, že by se mohly znovu vidět.

 Jak dny ubíhaly, rodiče Sydney byli čím dál zoufalejší. Žádali přes média, aby se ozval kdokoli s jakýmikoliv informacemi. Její přátelé založili facebookovou stránku, která měla s hledáním pomoci. Brzy se do případu zapojila i FBI. Ta zjistila poslední lokalizaci Sydneyina telefonu v malém městě Wilber asi 40 mil jižně od Lincolnu. Konkrétně v bytě páru jménem Bailey Boswell (23) a Aubrey Trail (51).

Oba jmenovaní za sebou měli rozsáhlou kriminální minulost. Především krádeže a další podvody, většinou zaměřené na obchody se starožitnostmi v různých státech. Nikdy však nešlo o nic násilného. Když se policie vydala do jejich bytu, aby je vyslechla, pár nebyl nikde k nalezení. Domácí je však upozornil, že byt silně zapáchá bělidlem. Na základě toho policie získala příkaz k domovní prohlídce. Uvnitř bytu v suterénu stále převládal zápach bělidla. Jeden pokoj byl pečlivě vyčištěn a stěny vydrhnuty, zatímco zbytek bytu byl zaneřáděný a špinavý. Vypadalo to, jako by pár odešel ve spěchu. Našli také věci, které byly alarmující - vodítko na psa (ačkoliv pár psa nevlastnil), lepící pásku, zipy, sekeru, krví potřísněný hadřík a knihu o anatomii. Policie ze strachu z nejhoršího začala prohledávat venkovské oblasti a rybníky ve Wilberu a okolí. Rodiče i nadále spolupracovali s médii a snažili se případ udržet na očích veřejnosti. 

Na sociálních sítích se poté objevila videa, na nichž se zmiňovaný pár obhajuje a mluví o své nevině. Bailey, v černé mikině s kapucí a s velkými slunečními brýlemi na něm tvrdí, že na schůzce v domě známého společně se Sydney kouřily marihuanu a užívaly i jiné drogy. Poté ji tam Bailey údajně nechala a odešla. Aubrey s odhalenou tváří ve videu přiznal, že sice je zloděj, ale zároveň přísahal, že rozhodně není vrah. Oba potom společně tvrdili, že před policií neutíkají a neschovávají se, ale nemohou se vrátit domů, protože místní média proti nim poštvala veřejnost.

Díky těmto videím se policii podařilo vysledovat pohyb páru v několika státech a zároveň zjistit, že se právě nacházejí ve městě Branson v Missouri. Tam byli následně oba zatčeni na základě předchozího zatykače za krádež zlatých mincí a jejich převoz přes státní hranice. Události poté nabraly poměrně rychlý spád. Data z telefonu Bailey Boswell poskytla velmi zajímavou informaci - v den, kdy byla Sydney nahlášena jako nezvěstná, ujela Bailey autem přibližně 200 mil po různých polních cestách v jednom venkovském okrese v Nebrasce. Vyšetřovatelé se tedy na ta místa vydali a postupně došli k hrůzným nálezům. Ať už to byla paže, trčící z pytle na odpadky, vyhozeného v příkopu vedle málo frekventované polní cestě, nebo další lidské ostatky, nalezené ve třinácti samostatných pytlích na odpadky. Všechny poblíž cest, kde se podle zjištěných záznamů Bailey nepochybně autem pohybovala.

Nalezené pozůstatky byly podle výrazných tetování identifikovány jako ostatky Sydney Loofe. Její levá paže a veškeré vnitřní orgány nebyly nikdy nalezeny. Pitva prokázala, že příčinou úmrtí bylo udušení a že se před smrtí bránila, s útočníkem se prala. Po těchto zjištěních se Aubrey Trail okamžitě přiznal. Policii vypověděl, jak se vše odehrálo. Zatímco Bailey pod vlivem drog spala v obývacím pokoji, on a Sydney se spolu s dalšími dvěma ženami oddávali ve vedlejší místnosti skupinovému BDSM sexu. Vše se však vymklo kontrole ve chvíli, kdy Sydney nešťastnou náhodou uškrtil prodlužovacím kabelem. Přiznal, že zpanikařil a její tělo rozřezal, s čímž mu měla Bailey pomoci. Ta jeho verzi výpovědi potvrdila.

To, že smrt dívky byla pouze nehoda,  se však neshodovalo s důkazy, které policie získala. V žádné ze zpráv, které si dívky posílaly, nebylo zmíněno Trailovo jméno. Z toho vyplývá, že Sydney byla přesvědčena, že jde pouze na rande s dívkou. Policie taktéž uvedla, že neexistuje žádný důkaz o tom, že by v době vraždy byl v bytě ještě někdo jiný, než Sydney, Bailey a její přítel. Ovšem nejvíce usvědčující důkazy přišly v podobě záběrů z obchodu Home Depot, jež ukázaly, že jen několik hodin před schůzkou kupoval povedený pár pilku na železo, nůžky na plech, nůž a utěrky.

Díky těmto skutečnostem byli oba vydáni zpět do Nebrasky a každý z nich obviněn z vraždy prvního stupně, zločinného spolčení za účelem spáchání vraždy a protiprávního nakládání s lidskými ostatky. Trail se přiznal k třetímu bodu obžaloby, u prvních dvou tvrdil, že je nevinný. Boswellová prohlásila, že je nevinná ve všech třech obvinění proti své osobě.

Oba byli souzeni samostatně. V červnu 2019 započal soud s Aubrey Trailem. Obžaloba měla kromě digitálních a forenzních důkazů k dispozici svědectví tří anonymních žen. Právě tato svědectví měla prokázat, že vražda Sydney byla předem promyšlená a motiv více než bizarní. Všechny ženy (kolem 20 let věku) se nejprve setkaly s Bailey prostřednictvím Tinderu a ta je posléze seznámila s Aubreyem, kterého představila jako svého přítele. Oba jim kupovali drahé oblečení, hradili manikúry, poskytovali týdenní “příspěvky” ve výši 150 - 200 dolarů a to vše výměnou za skupinový sex, případně za účast na podvodech a krádežích, které pár prováděl. Postupně se však pravidla “hry” zpřísňovala - ženám zakazovali být s jinými muži, byly zamykány v domě páru nebo v motelovém pokoji. Všechny vypověděly, že Trail mluvil sám o sobě jako o “upírovi” a ony jsou nyní “čarodějnicemi”, patřící k jeho kultu. Dokonce prý tvrdil, že má nadpřirozené schopnosti - dokáže létat a číst myšlenky. Údajně jim tvrdil, že potřebují někoho mučit a zabít, aby získali více moci. To vše by mohli natočit, záběry prodat za milion dolarů a ten si pak rovnoměrně rozdělit. Všechny ženy prý kult opustili před listopadem v roce 2017, kdy byla Sydney zavražděna.

V průběhu soudního procesu se Aubrey Trail stihl pokusit o demonstrativní sebevraždu, kdy si v soudní síni prořízl hrdlo. Tento pokus přežil, zmeškal ale díky němu většinu soudního procesu. Když se k soudu vrátil, vytáhl ještě jedno “eso” z rukávu, kterým nemile překvapil své obhájce. Odvolal všechny své předchozí výpovědi a označil je za kecy. Prý si vše vymyslel, aby zmátl vyšetřovatele. Řekl: “Tu noc, kdy Sydney zemřela, jsem tam byl jen já, Bailey a Sydney”. 

Tvrdil, že dívku zabil proto, že si byl jistý, že by upozornila úřady na to, jakým životním stylem dvojice žije a cítil hrozbu, pokud by ji nechal odejít.   

Porota se nakonec radila pouhé tři hodiny a dne 9. června 2021 uznala Traila vinného ve všech bodech obžaloby a odsoudila jej k trestu smrti. Soud s Boswellovou započal v září 2020 a její soudní proces byl mnohem méně dramatický. Jako přímý důkaz posloužilo její DNA zajištěné na latexové rukavici nalezené u ostatků Sydney. Byla shledána vinnou ve všech třech bodech obžaloby 1. července 2021. Po vynesení rozsudku plačící prosila soud, aby ji kvůli své dceři neodsoudil k smrti. Samozřejmě jí hrozil stejný trest jako jejímu milému, ale nakonec byla v listopadu odsouzena na doživotí bez možnosti podmínečného propuštění.

5) ANNE FABER

Annina poslední selfie, kterou poslala svému příteli před tím, než zmizela. Její vrah řekl, že ji zabil, protože křičela o pomoc.

V pátek 29. září 2017 si Anne (25) z Utrechtu v Nizozemsku vyjela na projížďku na svém černém kole, aby se nadýchala čerstvého vzduchu. Dělala to tak často. Jela směrem k Den Dolderu, malé vesnici s několika obchody, restauracemi a školami. Bylo kolem 16:30 odpoledne. Asi v půl sedmé začalo hřmět a blížila se bouřka. Anne byla stále venku na kole a v 18:50 poslala fotku svému příteli přes WhatsApp s tím, že začalo pršet a že je v Hollandsche Rading. To bylo naposledy, co o ní někdo slyšel.

Když se Anne ten večer nevrátila domů, zprávy na WhatsApp zůstávaly nepřečtené a nikdo se s ní nemohl spojit, její nejbližší zalarmovali policii a rozeběhlo se rozsáhlé pátrání. Rodina, přátelé a její přítel vytvořili pátrací skupinu a dalších deset dní ji nepřetržitě a bohužel také neúspěšně hledali. První větší průlom přišel 3. října, kdy byl nalezen Annin kabát. O dva dny později se našlo její kolo a další den batoh. Vyšetřovatelé odeslali nalezený kabát k provedení testů DNA a vrátila se jim shoda - nalezený vzorek DNA se shodoval se jménem 27letého Michaela Panhuise.

Nabízí se otázka, kdo je Michael Panhuis. Především je to usvědčený sexuální delikvent. V roce 2010 s pomocí falešné zbraně zatáhl dvě dívky (16 a 17) do křoví, kde je přinutil spolu vzájemně provádět sexuální praktiky a poté obě dívky znásilnil - vaginálně i análně. 

Jedna z obětí při tomto znásilnění přišla o panenství. Jak se později zjistilo, dopustil se v krátké době dalších devíti závažných trestných činů, z nichž všechny měly násilný charakter. Jednalo se přitom i o sérii loupěžných přepadení v Nijkerku a Harderwijkus  s užitím hrubého násilí.

V červnu 2011 obdržel od soudu v nizozemském Arnhemu maximální trest odnětí svobody ve výši 16 let. Státnímu zastupitelství se však trest zdál příliš vysoký a tak se odvolal. Odvolací soud tehdy toto rozhodnutí změnil a trest bez mrknutí okem snížil na 11 let. A aby bylo absurdnosti učiněno zadost, soud ani nevyužil možnosti uložit pachateli tzv. TBS (terbeschikkingstelling), což je v podstatě zabezpečovací detence. 

Místo toho byl po několika letech výkonu trestu v rámci přípravy na návrat a začlenění se do společnosti poslán do psychiatrické kliniky poblíž vesnice Den Dolder. Ovšem podle zprávy, kterou později sestavili inspektoři ministerstva spravedlnosti a zdravotnictví, klinika nevěděla, že byl Panhuis uvězněn za sexuální zločiny. Jmenovaný totiž neudělil věznici souhlas předávat tyto informace dál. Zjednodušeně díky zákonům na ochranu soukromí bylo Michaelovi povoleno zatajit skutečnost, že je odsouzeným sexuálním delikventem. Klinika tak věděla pouze o jeho agresi a závislosti na drogách. Nikdo tak neřešil rizika spojená s jeho chováním. Nebylo ani provedeno žádné posouzení ohledně toho, zda představuje nebezpeční pro vnější svět a bylo mu dovoleno opouštět bez dozoru kliniku v tzv. dovolenkových dnech.

Vraťme se ale na začátek října 2017, kdy bylo zjištěno, že na nalezeném kabátu Anne se nachází Michaelova DNA. V případu tak došlo k průlomu, na základě něhož byl 9. října podezřelý zatčen a obviněn z vraždy. O dva dny později se přiznal k brutálnímu znásilnění a zabití Anne Faber a přivedl vyšetřovatele k jejímu tělu. Případ tak konečně začal dostávat jasné obrysy. V den, kdy se Anne ztratila, měla Michaelova matka narozeniny, což mohlo být důvodem pro to, že ten den Michael opustil kliniku. Několik svědků vypovědělo, že ho viděli jet kolem v matčině autě. Dle svých slov řekl personálu psychiatrického zařízení, že potřebuje natankovat svůj skútr. Nikde jsem nenašla informaci, jak je možné, že pacient psychiatrického zařízení má svůj skútr, na kterém může jezdit. Co už však personálu neřekl, žel u sebe měl také ukrytý nůž, několik šroubováků a kleště.

Michael vypověděl, že omylem najel skůtrem na cyklostezku, kde srazil na kole jedoucí Anne. Ze strachu, že zavolá policii, rozbil její telefon a poté ji násilím odvlekl do lesa, kde ji brutálně znásilnil. Jelikož se Anne snažila volat o pomoc, násilník se lekl, že tím na něj upozorní a dívku usmrtil tím, že jí podřízl hrdlo. Následně pohřbil Annino tělo pod listí na místě, kde ji zabil. Druhý den si od matky vypůjčil auto a převezl tělo do svého rodného města Zeewolde, vzdáleného 35 minut jízdy od Den Dolderu. Tam ho očistil chlórem a pohřbil do mělkého hrobu. Poté vyhodil Annin kabát, kolo a batoh na tři různá místa. Náhrdelník a náušnice, které na sobě měla v době své vraždy, se nikdy nenašly. Není překvapením, že Michael tvrdil, že neví, co se s těmito věcmi stalo.

Podle soudu muž trpí hraniční poruchou osobnosti s antisociální charakteristikou a je nutné, aby zůstal co nejdéle mimo společnost a v žádném případě se nemohl zařadit zpět do společnosti nedoléčený. Uložení doživotního trestu by toto všechno zajistilo. Jenomže nizozemský soudní systém definuje vraždu jako úmyslné nebo promyšlené zabití jiné osoby. A Michaelova obhajoba tvrdila, že vražda nebyla předem promyšlená. On sám se hájil tím, že toho dne neplánoval Anne zabít a udělal to jen proto, že začala křičet o pomoc, ve snaze ji umlčet. Vzhledem k tomu, že se obžalobě nepodařilo prokázat, že Michael Panhuis plánoval Anne zavraždit, byl soudem usvědčen pouze z kvalifikovaného zabití a odsouzen k 28 letům vězení a nucenému léčení.

Široká veřejnost byla šokována tímto bestiálním činem v jinak poměrně bezpečné zemi. V zemi, která si dlouhá léta zakládá na hodnotách jako tolerance, osobní svoboda a bezpečnost. Šok byl o to větší, když se více a více začalo vyjasňovat pozadí Michaelova života. Obrovské vlně kritiky čelila nejen klinika v Den Dolderu, ale celý řetězec odpovědných osob na ministerstvech a ve věznici. Veřejnost poukazovala na jasné chyby v systému a vinila vládu, že nedokázala společnost ochránit. Rodina oběti a Annin přítel byli hluboce zklamáni z verdiktu soudu, protože dle nich má Michael Panhuis určité vyhlídky na svobodu a to z toho důvodu, že nucená léčba TBS začíná po odpykání dvou třetin trestu. Poté se každé dva roky přezkoumává, zda má být léčba prodloužena nebo zda může být pachatel propuštěn. Stejně tak byla rodina a přítel rozčarováni z toho, že vražda nebyla soudem považována za prokázanou, protože nejen dle nich samotných “vše nasvědčovalo tomu, že tento muž má v plánu úmyslně spáchat vraždu”. Jak už však zaznělo, soud došel k závěru, že nelze jednoznačně prokázat, že se jedná o předem promyšlený čin.