Fotografie těsně před smrtí - 1.část
Ahoj všem,
dnes vám přináším trošku jiný článek, než na jaký jste zvyklí. Jedná se o příběhy lidí, kterým na zveřejněných fotografiích nezbývá mnoho okamžiků do konce jejich života. Některé z nich jsou tak smutné, až člověka zabolí u srdce, některé jsou naopak děsivé, že z nich mrazí…
Ať už se jedná o známé osobnosti či neznámé tváře lidí, je něco zvláštně fascinujícího na tom vidět fotografie jejich tváří či postav těsně předtím, než odešli z tohoto světa. Každopádně některé z následujících příběhů doplňujících fotografie jsou velmi silné a člověk může strávit dlouhé minuty ve vlastní projekci pocitů, jež mohly lidé na snímcích pociťovat…
Celá tato série fotografií bude rozdělena do tří (možná čtyř) částí, aby jednotlivé články nebyly přehnaně dlouhé.
Na úplný závěr celé série vás požádám o pomoc s hledáním jedné fotky, na kterou jsem kdysi narazila a už ji vůbec nemohu dohledat. Doteď při vzpomínce na tento snímek cítím nepříjemné mrazení…
Teď už se však vrhněme na jednotlivé fotografie.
Fotoreportér Frank Fournier, který vyfotografoval Omayru Sánchez po ničivé erupci sopky, později vzpomínal: “Když jsem pořizoval tyto snímky, cítil jsem se naprosto bezmocný před touto malou dívkou, jež odvážně a důstojně čelila smrti. Byla si vědoma blížícího se konce. To jediné, co jsem mohl dělat, bylo podat adekvátní zprávu o její odvaze, utrpení a důstojnosti. Musel jsem ukázat, čím si prošla.”
V listopadu 1985 těsně po 21. hodině bylo malé město Armero v Kolumbii zaplaveno masivním sesuvem bahna způsobeného erupcí 30 mil vzdálené sopky Nevado del Ruiz. Třicetimetrová vodní a bahenní stěna valící se velkou rychlostí do údolí pohřbila asi 85% města. První vlna byla nejsilnější a zkázu dokonaly ještě tři další, které se přihnaly v rozmezí několika minut. Zahynulo více než 21 tisíc z přibližně 29 tisíc obyvatel Armera.
Erupce však nebyla zcela nepředvídatelná a reakce kolumbijských úřadů na dřívější varovné signály byla později silně kritizována. Ještě dva měsíce před tragédií naznačovala zemětřesení a parní erupce v okolí sopky, že erupce je pravděpodobná. Geologům ani jiným odborníkům se však nepodařilo přimět vládu k nařízení všeobecné evakuace. Naopak vědci, kteří před hrozbou varovali, byli kolumbijským kongresem obviněni ze šíření strachu.
Omayra byla třináctiletá dívka, která ve městě Armero vyrostla a žila v domě spolu se svým otcem, matkou, bratrem a tetou. Bahenní vlna je zastihla doma. Zatímco dům se okamžitě proměnil v trosky, Omayra přežila prvotní dopad laharu (sopečného bahnotoku), ale byla pohřbena pod troskami domu v hluboké bahenní tůni. Podařilo se jí však uvolnit ruku z trosek nad sebou, čehož si všimli záchranáři. Trvalo téměř jeden den, než odklidili trosky, které ji zakrývaly. Zjistili však, že je nemožné ji vyprostit, aniž by jí museli zlomit či amputovat nohy, které byly uvězněny pod ponořenou cihlovou zdí. Aby toho nebylo málo, jednu nohu měla zaklesnutou pod mrtvolou své tety. Záchranáři se dívku snažili vyprostit celých 60 hodin, bohužel ale neúspěšně.
Uvažovalo se i o možnosti amputace obou nohou, ale protože na místě chyběly chirurgické nástroje, řešením by to nebylo - dívka by i tak zemřela na vykrvácení. Lékaři tak nakonec dospěli k velmi těžkému, paradoxně ale nejhumánnějšímu rozhodnutí a to nechat Omayru zemřít. K její smrti došlo poté, co byla 60 hodin stále při vědomí uvězněna po krk ve vodě. Zemřela na kombinaci gangrény, hypotermie a celkového vyčerpání organismu. Ke konci se její stav rychle zhoršoval, začala mít halucinace, kdy prosila záchranáře, aby jí pomohli dostat se do školy, protože se bála, že přijde pozdě. Podchlazení z dlouhého pobytu ve vodě a tlak trosek vedl u dívky k intenzivně krvavým očím, což jim dodávalo strašidelně černý vzhled, jež lze vidět na slavné fotografii.
Na celém tomto děsivém příběhu je obdivuhodné, že si uvězněná třináctiletá dívka zachovala po celou dobu optimistický přístup, měla navzdory svým nesnázím dobrou náladu, pojídala sladkosti, pila sodu a záchranářům dokonce zpívala a modlila se s nimi.
V posledních okamžicích dívčina života ji zachytil zmiňovaný americký fotograf Frank Fournier na snímku, který obletěl celý svět a stal se jedním z nejsilnějších vyjádření lidské bezmoci, jež budí silné emoce dodnes. Tato silná momentka zvítězila v roce 1986 v prestižní soutěži World Press Photo a stala se z ní nesmrtelná připomínka tehdejších hrůz.
Na místo dorazil také filmový štáb, který zachytil na filmový pás její poslední slova: “Maminko, jestli mě slyšíš a já věřím, že ano, modli se za mě, abych zase mohla chodit a aby mi tito lidé dokázali pomoci.”
Video najdete ve facebookové skupině Pod pokličkou tajemna, jejíž odkaz naleznete zde a pravděpodobně ve vás zanechá hluboký pocit bezmoci, stejně jako ve mně. Víckrát než jednou jsem jej nedokázala shlédnout.
Armero dnes již neexistuje. V současnosti zde stojí pouze čerpací stanice a zbytky jedné z budov, jinak je lokalita tehdejší tragédie pamětním areálem s pomníkem na místě každého zničeného domu a na místě, kde Omayra zemřela.
2) CHEYANNE ANTOINE & BRITTNEY GARGOL
Brittney Gargol (dívka vpravo) zemřela rukou své kamarádky a její rodina se nikdy nedozví pravý důvod…
Trvalo celé dva roky, než se vůbec dozvěděla, kdo za vraždou stojí.
Brittney byla šťastná teenagerka. Byla ambiciózní, měla silnou vůli a měla ráda dobrodružství. Milovala svou rodinu a přátele a ve škole byla velmi oblíbená. Byla také hodně pracovitá a nezávislá. Ve svých 16 letech pendlovala mezi školou a dvěma zaměstnáními. Pracovala v pizzerii a německém klubu Concordia. Dívka měla velké plány, chtěla získat obchodní titul a dobýt svět, jak se tak říká.
Její nejlepší přítelkyní byla Cheyanne Antoine. Cheyanne měla drsné dětství, protože její rodiče byli obětí kanadského internátního školského systému. Pro lepší pochopení, kanadské rezidenční školy pro původní obyvatele bylo označení pro síť povinných internátních škol určených k převýchově původních obyvatel dnešní Kanady. Byly zřízeny kanadskou vládou a vedeny křesťanskými církvemi. Účelem těchto škol byla izolace dětí původních obyvatel od jejich vlastní kultury a náboženství a asimilace do vznikající dominantní kanadské kultury. Systém fungoval od počátku 20. století přibližně do konce devadesátých let a v průběhu tohoto období bylo ve školách umístěno zhruba 150 tisíc dětí. Život ve školách však pro děti znamenal fyzické tresty, psychické týrání a špatné hygienické i životní podmínky. Počet dětí, které v nich zemřely, není doposud uspokojivě znám z důvodu chybějících záznamů, ale odhady se pohybují od 3200 až 30000 obětí. Poslední internátní škola byla uzavřena až v roce 1997.
Téma tohoto temného období kanadské historie bylo znovu rozdmýcháno v roce 2021, kdy bylo nalezeno přes tisíc neoznačených hrobů dětí na pozemcích bývalých internátních škol.
Můžeme si tedy jen představovat hrůzy, kterým byli vystaveni Cheyannini rodiče a nelze se úplně divit, že upadli do drogové závislosti. Ta však bohužel zapříčinila, že jim byla dcera odebrána a svěřena do pěstounské péče. V té byla Cheyanne fyzicky i psychicky týrána. Když jí bylo 15 let, zemřela její biologická matka. Jelikož neměla žádnou podporu, která by jí pomohla vyrovnat se se všemi těmito situacemi, sklouzla i ona k drogám.
A právě v tu dobu potkala Brittney, která jí pomáhala zvládat všechny zlé pocity a traumata.
25. března 2015 měly dívky v plánu zajít společně na drink a trochu se pobavit. V průběhu noci se však věci vymkly kontrole a detaily kolem toho jsou zamlžené. Obě navštívily hospodu se jménem Manchester's Brew Pub. Později zašly na domácí párty a pak do Colonial Pub and Grill. Dle tvrzení Cheyanne Brittney kolem čtvrté hodiny ráno požádala neznámého muže o zapalovač a pozvala ho na drink. Co se dělo dál, netušila. Jediné, co si pamatovala, že odjela navštívit svého strýce do centra pro seniory a Brittney už potom neviděla. Později večer zveřejnila zprávu na její facebookové profilové stránce, zda je v pořádku, jelikož o ní celý den neslyšela. Věděla však v tu chvíli, že o své kamarádce už nikdy neuslyší?
O několik hodin později přijala policie znepokojivé volání na 911. Volající našel ženu ležící na zádech poblíž skládky v Saskatoonu. Byla na dotyk studená a zdálo se, že nedýchá. Neměla ani boty, i přesto, že venku byla pořádná zima. Když policie dorazila na místo, našla bezvládné tělo mladé ženy s jasnými známkami škrcení. V blízkosti jejího těla byl nalezen dámský opasek, pravděpodobně vražedná zbraň.
Policie později uvedla, že nemá žádný důkaz, jak ověřit výpověď Cheyanne o tom, co se tu noc odehrálo. Zněla prý více než zničeně a dokonce požádala svého strýce, aby její příběh potvrdil, což on skutečně udělal. Policie však měla stále pocit, že jim neříká celou pravdu a tak zkontrolovali kamerové záznamy ze zařízení pro seniory. Na žádném z nich se však Cheyanne neobjevila. Vyšetřovatelé se tedy znovu obrátili na jejího strýce, který se zprvu odpovědím na otázky vyhýbal, ale později poskytl výpověď, že obě dívky byly v motelu se dvěma muži černé pleti, kde vznikla hádka kvůli drogám, která přešla ve rvačku. Když se v jednu chvíli Cheyanne vrátila z toalety, našla Brittney na podlaze bez známek života. Oba muži ji se zbraní v ruce donutili, aby jim pomohla zločin zakrýt. Po této nové informaci se policisté snažili dívku vyslechnout, ale ta s nimi přestala spolupracovat a na otázky neodpovídala.
V průběhu následujících dvou let policie provedla několik výslechů a sledovala několik vodítek, zvažovala různé teorie. Zlom ve vyšetřování však přišel až ve chvíli, kdy si policie detailně prostudovala veškerý obsah na sociálních sítích, který v osudný večer dívky nasdílely. Brittney totiž na Facebooku sdílela jen pár hodin před svým úmrtím společnou fotku s Cheyenne. Co však bylo pro polici zajímavé zjištění bylo to, že Cheyanne měla na selfie výrazný černý pásek. A ten byl nápadně podobný tomu, který byl objeven na místě činu. Na opasku byly později nalezeny vzorky DNA jak Cheyanne, tak Brittney. Pod tíhou těchto skutečností a nových důkazů byla dívka nucena přiznat pravdu. A jak se tedy vše seběhlo? Kamarádky se tu noc v opilosti a marihuanovém opojení začaly hádat a Cheyanne poté ve vzteku Brittney uškrtila. Z tragického incidentu si údajně nic nepamatuje a smrti kamarádky hluboce lituje. Prostřednictvím svého právníka uvedla: “Nikdy si to neodpustím. Nic, co řeknu nebo udělám ji nikdy nevrátí zpět. Je mi to velmi, velmi líto, nikdy se to nemělo stát.”
Dívka byla odsouzena za vraždu druhého stupně k sedmi letům vězení.
Reginu Walters unesl, mučil a nakonec zavraždil Robert Ben Rhoades, známý také jako Truck Stop Killer.
Regina Kay Walters byla 14letá dívka, která se narodila 5. května 1975 v Pasadeně v Texasu. Navzdory tomu, že v únoru 1990 utekla spolu se svým přítelem z domova, měla celý život před sebou. Mladí milenci mířící do Mexika stopovali z Houstonu, když jim přátelský kamioňák nabídl odvoz. Aniž by to Regina Walters nebo její přítel Ricky Jones tušili, za volantem seděl Robert Ben Rhoades, nelítostný vrah, sexuální delikvent a trýnitel. Dokonce ani FBI tenkrát netušila, že tento muž má na svědomí mučení, znásilnění a zabití nejméně dvou lidí.
Rhoades vyrostl v Council Bluffs v Iowě a už v 16 letech byl zatčen za manipulaci s cizím vozidlem a o rok později také za pouliční rvačku. V obou případech se jednalo o krátký trest a několik měsíců veřejně prospěšných prací. V 70. letech si našel práci jako řidič kamionu a tehdy s největší pravděpodobností začal s vraždami. Rhoades přeměnil část svého náklaďáku na podomácku vyrobenou mobilní mučírnu, která se stala na několik týdnů osobním peklem Reginy Walters poté, co jí a jejímu příteli přátelsky nabídl odvoz. Rhoades však téměř okamžitě Rickyho zabil a samotná Regina byla nucena strávit měsíc právě v části náklaďáku přeměněné na mučírnu, která byla přístupná z předních sedadel. Její strop byl opatřen pouty, což mu umožnilo jakkoli zneužívat své oběti během zastávek podél amerických dálnic.
Úřady později získaly z jeho domova fotografie, které zachycovaly Reginu, ale i další oběti v různých děsivých pozicích a v očividné hrůze. Na jednotlivých snímcích měla Regina dlouhé vlasy a různé modřiny a podle toho šlo usoudit, že byla držena v zajetí delší dobu. Nejenom, že ji Rhoades fyzicky týral a psychicky mučil, krutým způsobem do všeho zapletl i jejího otce. Měsíc poté, co zmizela, zavolal k ní domů a otci řekl: “Udělal jsem nějaké změny. Ostříhal jsem jí vlasy.” Když se otec zeptal, zda je ještě naživu, řekl, že ji nechal ve stodole a zavěsil. V té době už byla Regina mrtvá. I přesto, že vydržela týdny mučení, Rhoades jí nakonec oholil ochlupení na genitáliích, ostříhal nakrátko vlasy, donutil ji obléci si černé šaty a černé lodičky a následně ji odvezl do opuštěné stodoly, kde pořídil jednu z nejznepokojivějších fotografií všech dob. Ta zachycuje bezbrannou Reginu Walters chvíli předtím, než ji vrah uškrtil obyčejným drátem.
Rhoades byl zatčen 1. dubna 1990 náhodným policistou, který si na dálnici v Arizoně všiml odstaveného tahače u silnice. Šel zjistit, jestli řidič nepotřebuje pomoc. Naskytl se mu však pohled, který ani v nejmenším nečekal. Uvnitř vozidla našel svázanou ženu s roubíkem v ústech, která posléze vypověděla, že ji do kamionu Rhoades nalákal a později se pokusil znásilnit. On sám na místě tvrdil, že šlo pouze o hru a nedopustil se ničeho nezákonného. Byl zadržen a obviněn ze sexuálního napadení a nezákonného věznění. Postupně ale začaly vyplouvat na povrch informace, které ho spojily s případy několika mrtvých těl nalezených dříve u silnice. Sám Rhoades se k několika z nich přiznal. Po několika hodinách výslechu se přiznal k vraždě novomanželů Patricie Walshové a Douglase Zyskowského z roku 1989. Prý je nabral jako stopaře, Douglase po několika kilometrech zabil a jeho manželku několik týdnů mučil, opakovaně znásilňoval a nakonec zastřelil. Těla se zbavil pohozením u dálnice. Těla manželů byla nalezena několik hodin cesty od sebe a jejich identifikace trvala několik let. Oficiálně je toto jeho první vražda, ale dosud není úplně jisté, kdy se vlastně odehrál jeho úplně první útok.
Steve Smith, asistent kanceláře 112. okresního státního zástupce v Texasu řekl: “Jsem žalobcem od roku 1979 a toto byla jedna z výjimečných situací, když jsem byl u soudu, kdy obžalovaný vstoupil a já cítil čistokrevné zlo. Vstávají mi chlupy na rukou, když o tom mluvím.”
Nakonec to byla vražda Rickyho Jonese a Reginy Kay Walters, která Rhoadesovi přinesla doživotí. Byl postupně vyšetřován mnoha psychology a ti se spolu s vyšetřovateli domnívají, že mezi lety 1975 až 1990 mohl zabít až 50 lidí. Nakonec zbyl jen stárnoucí trestanec za mřížemi a spolu s ním jedny z nejděsivějších fotografií, jaké kdy byly zaznamenány.
Komentáře
Okomentovat