Vraždy rodiny Rogersových
Ahoj, dnes se podíváme na velmi smutný příběh rodiny Rogersových, který potkal strašlivý osud na dovolené na Floridě. Rodina žila v malém městě Willshire.
Willshire je malé venkovské městečko, které se nachází ve Van Wert County v Ohiu. Je převážně středoamerické - obyvatelé většinou pracují buďto na svých farmách, v jednom z mála malých podniků v městečku, nebo v okolních továrnách. Je zde knihovna, pošta, obchod se starožitnostmi, několik rodinných restaurací, park a kostel.
Jo byla velmi společenská, Hal byl naopak tichý introvert. Měli výrazně odlišné povahy, takže se svým způsobem doplňovali.
Michelle i Christe vyrůstaly na farmě a milovaly zvířata. Christe byla roztleskávačka, oblíbená ve škole a snadno se s kýmkoli spřátelila. Michelle, ač byla stydlivá, byla také poměrně divoká. Ráda chodila na večírky, trávila čas s přáteli, potají pila pivo a kouřila cigarety. Dokonce měla přítele Jeffa, se kterým na začátku vztahu trávila všechen svůj čas.
Hal a Jo pracovali extrémně tvrdě. Ani jeden z nich nepocházel z movité rodiny, ale poctivou prací si vydělali na úctyhodné živobytí. Nejen, že zajišťovali chod farmy, ale Jo také pracovala po nocích v Peyton`s Northern, distribučním centru produktů pro zdraví a krásu, kde řídila vysokozdvižný vozík a pracovala na montážní lince.
Joanin život nebyl snadný. Mezi noční prací, farmařením a staráním se o rodinu skoro nespala. Přestože byla přepracovaná a vyčerpaná, snažila se zůstat optimistická a pozitivní, především kvůli své rodině. Každé ráno poté, co pomohla Halovi podojit krávy a vypravila dívky do školy, si s manželem zašla na snídani do města. Rádi chodili na jídlo mimo dům, aby si odpočinuli od zvířat a zemědělských strojů, které byly nedílnou součástí jejich života..
Jiskra, kterou Jo kdysi ve svých očích měla, už nebyla tak jasná. Na střední byla krásná, se sladkým, laskavým úsměvem a oříškovýma očima. Léta se na ní ale hodně podepsala. Vždy byla štíhlá, ale zhubla do té míry, že vypadala opravdu nezdravě. Nespavost jí vzala barvu z tváře a pod očima se jí vytvořily tmavé kruhy. Přestože jí bylo pouhých šestatřicet let, vypadala mnohem starší.
Dvojice se nedávno rozešla, ale ona nadále zůstávala v přívěsu s Johnem, dokud si nenajde bydlení jinde. Při výpovědi uvedla, že když se jednoho večera vrátila do přívěsu, přepadl ji muž s maskou. Spoutal ji a nasadil přes oči pásku. Nebylo pro ni těžké podle hlasu poznat, že útočníkem byl John. Aby nekřičela, vyhoržoval jí nožem a potom ji znásilnil. Údajně si vše natáčel na video.
Policie získala povolení k prohlídce Johnova přívěsu. Nejen, že našli již zmíněné video, ale také objevili fotografie dospívající dívky, která byla nahá a se zavázanýma očima. Dále narazili na audionahrávky té samé dívky, křičící a prosící aby ji nechal na pokoji. Tou dívkou byla Johnova neteř Michelle. John ji obtěžoval už od jejích čtrnácti let.
Když to Hal a Jo zjistili, byli zděšeni. Nerozuměli tomu, jak jim mohlo uniknout něco tak hrozného, co se jim dělo přímo před nosem. John vždy využil situace, kdy byli manželé z farmy pryč. Běžně Michelle vyhrožoval, že pokud něco řekne, zabije ji.
Hal po této události uvedl: „Kdybych to věděl, zabil bych toho hajzla.“
Šokující bylo, když se Halova a Johnova matka, Irene Rogers, postavila na stranu Johna. Řekla lidem ve městě, že Michelle o celé věci lhala a to i navzdory důkazům, které policie našla v přívěsu. Hal byl tak rozzuřený, že matku okamžitě vyškrtl ze svého života.
John sice celou věc popřel, ale nikdo mu nevěřil. Za znásilnění své bývalé přítelkyně byl odsouzen na sedm až pětadvacet let vězení. Obvinění vznesená proti němu v případě Michelle však byla stažena, protože odmítla vypovídat. Byla odhodlaná žít co nejnormálnější život, chodit do školy, na večírky a svůj čas trávit s přítelem. Nechtěla život plný právníků, soudů a neustálého napětí.
Pravděpodobně to byl Hal, který z celé rodiny nesl zneužívání Michelle nejhůře. Trápila ho vina a upadl do deprese. Neustále ho sužovaly myšlenky, jak mohl nechat dopustit, aby jeho vlastní bratr páchal takové zlo na milované dceři.
DOVOLENÁ
Poprvé v životě odjížděla Jo, Michelle a Christe z Ohia na svou první skutečnou dovolenou. Byly u vytržení. Nemluvě o tom, že po tom všem, čím si prošly, ten výlet potřebovaly víc než kdy jindy. Hal si myslel, že by dívkám prospělo, aby si užily holčičí výlet a proto zůstal doma sám a staral se mezitím o farmu.
Michelle a Christe plánovaly cestu týdny. Odjely 26. května 1989 a jely na Floridu, kde strávily týden prohlídkou památek. Sice to nebyl odpočinkový výlet strávený na pláži, čemuž by Jo dala pravděpodobně přednost, ale chtěla, aby byly dívky šťastné.
Vyrazily kolem poledne. Jo předchozí noc pracovala v Peyton`s Northern a ráno strávila doháněním spánku. Ve svém světle modrém Calais z roku 1986 jelo trio na jih po I-75, celou cestu přes Ohio, Kentucky a Tennessee, dokud nedorazily do Georgie. Cesta více než osm set kilometrů trvala asi osm hodin. Té noci se ubytovaly v motelu, kde se vyspaly a následující den se vydaly znovu na cestu, tentokrát až na Floridu. Jejich první zastávkou bylo Jacksonville Zoo.
Dovolená takto pokračovala další čtyři dny - prohlídkami památek, řízením, ubytováním v motelu. V pondělí 29. května poslala Jo svému muži pohlednici s vyprávěním, kde všude ženy byly.
Ve čtvrtek 1. června opustily Orlando a zamířily do Tampy, kde plánovaly navštívit zábavní park. Jakmile tam dorazily, Jo chvíli jezdila po okolí a hledala motel Days Inn v Rocky Point. Nakonec zastavila, aby se podívala na mapu. Mezitím k autu přistoupil neznámý muž bílé pleti. Pravděpodobně mu bylo něco přes třicet, měl pískové vlasy a knír. Muž se jich zeptal, jestli se ztratily, protože si díky poznávací značce všiml, že nejsou místní. Muž se ženám svěřil, že jim řekl, že i on je původem z Ohia.
Po krátké konverzaci jim nabídl, že by si večer mohli vyjet na jeho lodi na západ slunce. Vypadal přátelsky a nápomocně, navíc z toho byly obě dívky nadšené. Jo nakonec nezbývalo, než s nabídkou souhlasit. Muž jim ještě vysvětlil, jak se dostanou k jeho modrobílé lodi a Jo s dívkami odjela.
Všechny tři se ještě krátce vrátily na pokoj, kde pořídily pár snímků. Na jednom z nich sedí Michelle na zemi v bílých šortkách a modrých bikinách. Na další fotografii byl výhled na Tampa Bay z jejich balkónu. Pak nasedly do auta a jely na místo, kde se měly setkat se svým novým známým. Předpokládá se, že na loď nastoupily mezi půl devátou a devátou večer, právě když slunce začalo zapadat. Netušily však, že to bude poslední západ slunce, který uvidí.
4. ČERVNA 1989
Klidná, tyrkysová voda zálivu Tampa se leskla v ranním slunci. Plachetnice proplula pod mostem Sunshine Skyway Bridge, na které si užívali výhled turisté. Po krátké chvíli si turisté všimli, že se něco pohupuje ve vodě nahoru a dolů. Když připluli blíže, spatřili jen pár metrů od nich ve vodě tělo.
Když se záchranáři vraceli na pevninu, hlas z vysílačky je informoval, že asi tři kilometry severně od místa prvního nálezu, bylo objeveno druhé tělo. Během vyzvedávání druhého těla z vody se ozvalo další volání. Nalezeno bylo ještě třetí tělo, přibližně sto osmdesát metrů východně od druhého.
Stejně jako první tělo, byla i zbývající těla zatížena betonovými kostkami o váze čtrnácti kilogramů. Každá oběť byla otočená obličejem dolů, kotníky byly svázané k sobě a ruce za zády žlutým provazem. Ústa měly přelepeny lepící páskou. Těla byla také od pasu dolů nahá.
Obětmi byly ženy světlé pleti a dle záchranářů byly relativně mladé.
VYŠETŘOVÁNÍ
Vyšetřovatelé v tomto případě podle všeho začínali od nuly. Totožnost žen nebyla známá, ani jedna z nich u sebe totiž neměla žádný průkaz totožnosti. Byly převezeny k soudnímu lékaři v Petersburgu, který zjistil, že byly ve vodě pravděpodobně tři až pět dní. Vzhledem k teplé vodě v zátoce se těla rozkládala rychleji, než kdyby byla voda chladnější. Proces rozkladu vytvořil plyny, které způsobily, že vyplavaly na hladinu vody a vytáhly s sebou i betonové kostky.
Aby vyšetřovatelé zjistili, kde byly ženy vhozeny do vody, požádali vědce z Univerzity na Jižní Floridě, aby analyzovali proudy pro toto časové období. Výsledky analýzy naznačovaly, že těla byla do vody vhozena někde uprostřed zálivu. Ne z mostu ani pobřeží, jak se původně domnívali.
Netrvalo dlouho a státní i místní média o hrůzném nálezu informovala veřejnost. Vzhledem k počtu turistů navštěvujících Tampu každé léto a skutečnosti, že nikdo nenahlásil jejich zmizení, se zdálo nepravděpodobné, že by ženy pocházely z této oblasti.
8. června, čtyři dny po nálezu těl, upozornila pokojská motelu Days Inn v Tampě manažera, že pokoj číslo 251 zůstává už několik dní v nezměněném stavu i přes to, že se v něm nachází kufry s oblečením. Manažer si uvědomil, že tři ženy, pravděpodobně matku s jejími dcerami, neviděl od jejich příjezdu. Pak si vzpomněl na zprávy o třech tělech nalezených v Tampa Bay v místních zprávách a začal si vše spojovat.
Když policie dorazila do motelu, byla informována, že je pokoj registrován na Joan Rogersovou a její dvě dcery, Michaelle a Christe. Všechny tři ženy pocházely z Willshire v Ohiu. Pokoj byl takový, jak očekávali - otevřené kufry na zemi a suvenýry, zakoupené během cesty, byly položeny na nočních stolcích. Detektivové také našli roli filmu, kterou nechali vyvolat. Film obsahoval již zmíněné fotografie Michelle a výhled na Tampa Bay.
Aby zjistili, zda těla nalezená v zátoce byla Jo a jejích dvou dcer, kontaktovali detektivové Hala Rogerse a požádali ho o poskytnutí zubních záznamů jeho manželky a dcer.
Zubní záznamy potvrdily to, čeho se Hal nejvíce obával. Celá jeho rodina byla zavražděna na dovolené na Floridě a jejich těla nalezena v moři.
Pitva provedená u všech třech žen odhalila, jak děsivé musely být jejich poslední chvíle. Voda v plicích prokázala, že v okamžiku, kdy je vrah hodil do vody byly stále naživu. Jelikož byly nalezeny od pasu dolů nahé, zdálo se i pravděpodobné, že byly před smrtí sexuálně zneužity. Veškeré forenzní důkazy byly smyty. Ukázalo se však, že ostatní důkazy, jako jsou otisky prstů, vlákna nebo chlupy, byly vědomě otřeny.
Jako při každém vyšetřování vraždy, i zde byl mezi prvními podezřelými nejbližší člověk žen. V tomto případě to nebyl nikdo jiný, než Hal. Jo se s dcerami měla domů vrátit 3. června, ale to se nestalo. Vyšetřovatelům proto přišlo divné, že Hal čekal další tři dny, než nahlásil jejich pohřešování.
Podle vyšetřovatelů, byl Hal chladný, bezcitný a neprojevoval žádné emoce, jež by se daly očekávat po zjištění, že jeho manželku a dvě dcery někdo zavraždil. Jenže Hal takový byl a jeho chování neodpovídalo tomu, jak se skutečně vnitřně cítil.
Netrvalo to dlouho a ze seznamu podezřelých byl vyloučen. Pomohl k tomu fakt, že během času, kdy byla jeho rodina na dovolené, měl Hal ve zvyku navštěvovat místní restaurace na snídaně a večeře, když byla jeho rodina pryč. Detektivové měli svědectví několika lidí, kteří ho toho týdne viděli každý den v restauraci. Bylo takřka nemožné, aby byl na Floridě tu noc, kdy byly ženy zabity, a zároveň se stihl vrátit zpět do Willshire včas na snídani.
Dalším logickým krokem pro vyšetřovatele bylo najít auto Jo Rogersové. Netrvalo dlouho a bylo nalezeno zaparkované na veřejném parkovišti podél Courtney Campbell Parkway. To se nacházelo více než jeden a půl kilometru od motelu Days Inn, kde byly ženy ubytovány. Zdálo se, že auto stojí nedotčené od chvíle, kdy s ním ženy na toto místo přijely. Uvnitř detektivové našli dvě sady brožur, jednu Clearwater Beach a druhou z motelu Days Inn. Na obou byly napsány pokyny od dvou různých osob.
Auto společně s brožurami zapsány mezi důkazy a poznámky předány expertovi na rukopis. Pro srovnání byly poskytnuty vzorky rukopisu Jo, Michelle i Christe. Experti zjistili, že lístek nalezený na psacím stole v motelu Days Inn, byl napsán rukou Jo. Stálo na něm: „Odbočka vpravo (w na 60) - 2 1/2 míle - na pravé straně odbočka před mostem, modrá w/wth“
Ručně psané poznámky nalezené v autě byly velmi důležité pro teorii vyšetřovatelů k tomu, co se ženám stalo. Zdálo se pravděpodobné, že je neznámá osoba naváděla k jejich motelu a informace napsala do brožury.
Jo si poznamenala podrobnosti k místu, kde měla být loď. Vyšetřovatelé předpokládali, že popis lodi „modrá w/wht“ mělo být pravděpodobně modrá a bílá. Vzhledem k tomu, že do vody byla jejich těla vhozena uprostřed zálivu, bylo téměř jistě za jejich smrt odpovědný ten, kdo je na loď nalákal. Domnívali se také, že by se mohlo jednat o tu samou osobu, která jim dala pokyny k motelu.
Až do poloviny roku 1989 v případu Jo a jejich dvou dcer nedošlo k žádnému. V říjnu téhož roku si hlavní detektiv případu Jim Kappel při náhledu do měsíční úřední zprávy všiml něčeho, co upoutalo jeho pozornost.
DALŠÍ PŘÍPAD?
V květnu 1989 došlo v Madeira Beach na Floridě k podobnému incidentu. Jednalo se o čtyřiadvacetiletou kanadskou turistku Judy Blairovou, která byla na dovolené se svou kamarádkou Barbarou Mottramovou. Muž, se kterým se dívky náhodně setkaly, je pozval na projížďku lodí do Tampa Bay na západ slunce. Judy jeho nabídku přijala, zatímco Barbara odmítla.
Neznámý muž Judy na lodi znásilnil. Dívka ovšem přežila, muž ji nechal jít. K tomuto incidentu došlo 15. května 1989, tedy o dva týdny dříve, než došlo k vraždám Jo, Michelle a Christe. Loď onoho neznámého muže modrobílá.
Jim Kappel spolu s dalším detektivem odcestovali do Kanady, kde Judy vyslechli. Ta jim řekla, že ona a její kamarádka potkaly 14. května večer na parkovišti 7-Eleven muže, který se představil jako Dave Posner. Uvedla, že se jednalo o bělocha kolem třiceti let, asi sto sedmdesát sedm centimetrů vysokého s pískově blond vlasy. Dívkám řekl, že vlastní společnost na výrobu hliníku a žije v Bradentonu. Muž byl přátelský a dobře se s ním povídalo. Pozval obě ženy, aby se k němu odpoledne připojily a projely se lodí. Judy souhlasila, její kamarádka ne. Dívka vypověděla, že cesta lodí byla krátká a příjemná. Muž jí pak navrhl, aby se zeptala Barbary, zda by s ním chtěly jet na plavbu při západu slunce. Judy souhlasila, zatímco její kamarádka to opět odmítla.
Výhled z lodi byl toho večera nádherný. Judy dokonce pořídila několik snímků, na nichž byl zachycen i onen muž. Než slunce zapadlo, byli poměrně daleko od břehu. Tehdy se chování muže k dívce změnilo. Začal být agresivní, nevhodně se jí dotýkal a vyžadoval po ní sex. Judy odmítala a začala křičet a plakat. Muž jí údajně řekl, ať drží hubu, nebo jí ústa zalepí páskou. Vyhrožoval, že pokud ho neposlechne, zabije ji. Přivázal ji, strhal z ní šaty a znásilnil.
Po tom všem jí podal termosku s vodou, aby se s ní opláchla. Pak jí řekl, ať se oblékne a sám mezitím vytáhl film z jejího foťáku a vyhodil ho do vody. Poté se začal chovat přátelsky, přesně jako před tím. Dokonce si s ní chtěl povídat, jakoby se nic nestalo.
Judy také uvedla, že když se vraceli zpět k břehu, muž několikrát zvracel. Přemohl ho snad pocit viny, který mu způsobil fyzickou reakci?
Jakmile byli dostatečně blízko u břehu, muž nařídil Judy, aby opustila loď s tím, že ke břehu může doplavat. Bohužel kvůli pobytu ve vodě a předešlému omytí vodou z termosky nezůstaly na Judy žádné otisky ani jiné forenzní důkazy.
Peterburští detektivové byli přesvědčeni, že na Judy zaútočil stejný muž, který zabil Jo, Michelle a Christe Rogersovy. Také při ověřování jeho jména velice rychle zjistili, že žádný Dave Posner neexistuje. Nová a vylepšená skica byla zveřejněna všude - na letácích, na policejních stanicích po celém státě, v novinách i ve zprávách.
Po zveřejnění identikitu byli detektivové doslova zaplaveni tipy od veřejnosti. Bohužel žádný z nich nebyl pro vyšetřování nijak podstatný.
POKRAČOVÁNÍ VE VYŠETŘOVÁNÍ
Vyšetřovatelé se dostali do slepé uličky. Neměli však v úmyslu se vzdát. Když se vrátili k důkazům, které měli, dostali nápad.
Ručně psané pokyny na brožuře Rogers Clearwater Beach byly podle experta na rukopis velmi jedinečné. Rukopis byl jedinečný a doposud se s podobným nesetkal. Zejména písmeno „T“ bylo velké, i když bylo uprostřed slova. A písmena „y“ byla pokaždé psána jinak.
Detektivové chtěli tento specifický rukopis dostat na veřejnost. Možná by ho někdo poznal. Proto na billboardy na dálnicích Tampy a okolí vyvěsili plakáty s dostatečně velkými písmeny, aby je řidiči dobře viděli.
Bylo rozmístěno pět billboardů s ručně psanými pokyny a otázkou: „KDO NAPSAL TYTO POKYNY? Možná víte, kdo zabil rodinu Rogersových. ODMĚNA 25 000 USD.“
Jednoho dne pak detektivům zavolala místní žena z Tampy Bay, Jo Ann Steffeyová. Ta je informovala, že poznala rukopis. Údajně stejným písmem psal dodavatel hliníku jménem Oba Chandler, jehož měla najatého. Potvrdila, že má stále smlouvu, kterou pro ni vytvořil.
Nápad detektivů se skutečně vyplatil. Rukopis na smlouvě Steffeyové byl porovnán s rukopisem na brožuře Jo Rogersové. Podle experta na rukopis nebylo pochyb o tom, že se jedná o písmo jedné osoby.
OBA CHANDLER
Detektivové zjistili, že Chandler volal své ženě z lodi po znásilnění Judy Blair i po vraždách rodiny Rogersových. Pokaždé si vymyslel jinou výmluvu - například, že má potíže s motorem a proto domů dorazí později. Hovory také potvrdily, že na své lodi byl jak v době znásilnění, tak i v době vražd.
14. září 1992 byl zatčen a vzat do vazby.
Detektivům se také podařilo dopravit z Kanady Judy, aby pomohla Chandlera usvědčit. Ukázali jí fotografie různých mužů a zeptali se jí, zda v některém z nich poznává útočníka, který ji znásilnil. Bez rozmýšlení ukázala na Chandlera. Pro potvrzení ji ukázali další šestici mužů, kteří byli ve vazbě a opět bez váhání ukázala na Chandlera.
Dalším krokem bylo prozkoumat jeho loď a sesbírat důkazy. Když ho však požádali o prohlídku lodě, odvětil, že ji prodal. To na něj vrhlo další stín podezření. Zbavil se lodi ve snaze utajit jakýkoliv důkaz o znásilnění nebo vraždách.
Detektivům se tím však vyšetřování zkomplikovalo. Potřebovali více než jeho rukopis na brožuře, aby ho mohli obvinit. Proto následně brožuru otestovali na otisky prstů. Byly na ní otisky Joan Rogersové a také otisk dlaně, který nepatřil nikomu z rodiny. Porovnali jej s otisky Chandlerových dlaní a nalezli shodu.
SOUD
Chandlerův soud začal v létě roku 1994. Ve své výpovědi uvedl, že se setkal s Jo a jejími dětmi, když seděly v autě a studovaly mapu oblasti. Navedl je na správnou cestu a poradil, jak se dostat do Days Inn. Poté už je prý neviděl.
Potvrdil také, že byl na své lodi v době, kdy došlo k vraždám. Trval však na tom, že na lodi byl sám. Měl potíže s motorem a proto volal na břeh. Předpokládal, že jde o únik plynu a zavolal pobřežní i námořní hlídku. Ti však byli dle jeho slov příliš zaneprázdněni a tak mu nemohli přijet na pomoc. Nakonec se mu podařilo opravit motor pomocí lepící pásky a to mu umožnilo dostat se zpět ke břehu.
Toto tvrzení však bylo prokázáno jako nepravdivé, protože nikdy nebyly nalezeny záznamy o tom, že by Chandler volal pobřežní nebo námořní hlídku. Lodní mechanik svědčící pro žalobu uvedl, že pokud by měl Chandler opravdu takový problém s motorem, jaký uvádí, bylo by nad rámec jeho sil, opravit jej za pomoci epící pásky. Bylo tak zřejmé, že i v tomto případě lže.
Judy Blairová svědčila proti Chandlerovi a obžaloba zdůrazňovala podrobnosti mezi tím, co se stalo jí i Rogersovým. Zejména tedy události, které k oběma incidentům vedly. Všichni byli turisté, které Chandler oslovil a pozval je na svou loď na plavbu při západu slunce. Na lodi Judy hrozil, že ji zalepí ústa lepící páskou, což udělal i Rogersovým.
S velkou pravděpodobností Judy nezemřela proto, že její kamarádka Barbara plavbu odmítla. Chandler dobře věděl, že by ho mohla snadno identifikovat. Dá se předpokládat, že kdyby obě kamarádky vyrazily na loď společně, potkal by je stejný osud jako Jo, Michelle a Christe.
Někdy na konci roku 1989, přibližně v době, kdy začal Chandlerův identikit kolovat v Tampě, Chandler uprchl do Ohia. Nikomu se nesvěřil, kam má namířeno, dokonce ani své ženě. V Ohiu nečekaně navštívil jedno ze svých mnoha dětí, Kristal Sue Mays. Kristal později během soudního procesu vypovídala proti svému otci. Uvedla, že jí a jejímu manželovi Ricku Maysovi přiznal, že v Tampě znásilnil jednu ženu a další tři zavraždil. Také řekl, že ho hledá policie a on se bojí vrátit se do Tampy.
To, jestli Kristal a Rick kontaktovali v té době vyšetřovatele na Floridě ohledně jeho přiznání, jsem nedohledala. Pokud tak neučinili, bylo to pravděpodobně proto, že se cítili Chandlerem ohroženi. Kristal si se svým otcem nebyla blízká, vídala ho jen zřídka a bála se ho.
29. září 1994 shledala porota Obaa Chandlera vinným z vražd Jo, Michelle a Christe Rogersových. Každý z členů poroty hlasoval pro trest smrti, který 4. listopadu odsouhlasil i soudce.
Po celou dobu, co Chandler seděl v cele smrti na Floridě, trval na své nevině a několikrát se i odvolal. Neúspěšně.
O sedmnáct let později, 17. listopadu 2011, byl popraven smrtící injekcí ve svých pětašedesáti letech.
PO VRAŽDÁCH
Joan, Michelle a Christe byly pohřbeny ve Willshire v Ohiu 13. června 1989 na luteránském hřbitově Zion. Malá farmářská komunita byla šokována tím, jaký osud je na jejich vysněné dovolené potkal. Asi třista lidí přišlo vzdát hold a útěchu Halu Rogersovi, který přišel o rodinu a zůstal zcela sám.
Hal po smrti své manželky a dcer dále pokračoval v zemědělství a farma se pro něj stala vším. Potřeboval dělat něco, co ho zcela zaměstnalo.
V roce 1998 Hal znovu našel lásku v Jolene, místní ženě z farmářské rodiny. Později se vzali. Jolene byla také vdova, takže se do jisté míry dokázala do Hala vcítit. Ten byl šťastný, že se mu do života vrátila partnerka, s níž může sdílet své radosti i strasti.
Komentáře
Okomentovat