Fotografie těsně před smrtí - 4. část

 V posledním dílu ze série 'Fotografie těsně před smrtí' jsem se nechtěla věnovat žádné vraždě, takže jsem nakonec vybrala příběh nešťastné a kruté náhody, adepta na Darwinovu cenu a kombinaci obojího, kde vnitřní zoufalství ovlivnilo osudné rozhodnutí.

7) KEITH SAPSFORD

Strašidelná fotografie blížící se smrti Keitha Sapsforda, která zůstává

mrazivou připomínkou jeho osudové chyby, kvůli níž přišel o život.

KDO BYL KEITH SAPSFORD

Keith Sapsford se narodil v roce 1956 a vyrůstal v Randwicku, na předměstí Sydney v Novém Jižním Walesu. Jeho otec Charles byl univerzitním lektorem strojního a průmyslového inženýrství. Svého syna popsal jako zvídavého a neposedného chlapce, který se ani na chvíli nedokázal zastavit. 

Keith byl poměrně problémové dítě, často utíkal z domu a především v době dospívání byl hodně vzpurný, jelikož dychtil po dobrodružství, cestování a poznávání nových míst po celém světě. Doma se nudil a tak útěky z domu nebyly ničím výjimečným. 

Jeho rodiče se ho snažili brát na tolik dovolených, kolik jim čas a finanční prostředky dovolily, ale dá se říci, že Keith nikdy neměl dost, pořád chtěl víc. Dokonce se s ním vydali i na dlouhou zahraniční cestu, během níž navštívili mnoho zemí. Doufali, že tím částečně uspokojí jeho touhu po dobrodružství, ale nestalo se tak. Keitha po návratu zasáhla skutečnost, že všechno to dobrodružství je u konce.

Zoufalí rodiče si s ním i nadále nevěděli rady, proto dospěli k rozhodnutí poslat chlapce do římskokatolické internátní školy na jihu Sydney, specializující se na práci s problémovými dětmi. Mysleli si, že to bude nejlepší šance, jak ho “napravit”. Už po čtrnácti dnech však Keith utekl i odsud.  

OSUDNÉ ROZHODNUTÍ

22. února 1970, druhý den po útěku ze školy, se Keith vydal na letiště Kingsford, kde se mu podařilo proklouznout na runway. Samozřejmě, těžko si něco takového v dnešní době představit, ale tehdy byla bezpečnostní opatření na úplně jiné úrovni a předpisy nebyly tak přísné, jak je tomu dnes. To mu umožnilo se snadno proplížit na plochu, kde se nacházelo letadlo Douglas DC-8, připravené k odletu do Tokia. Není jasné, zda věděl, kam letadlo míří, když vlezl do prostoru podvozku, kam se po startu zatahují kola. Zde čekal schovaný až do okamžiku, kdy letadlo odstartovalo a vzlétlo. Keith si pravděpodobně nebyl vědom toho, že se prostor pro kola bude muset znovu otevřít, když bude třeba po vzletu zasunout podvozek. Krátce potom, co se letadlo odlepilo od země a vystoupalo do výšky pouhých 60 metrů, Keith byl z letadla vymrštěn. Pád na asfalt neměl šanci přežít. Lékaři a technici později řekli, že by stejně zemřel kvůli nedostatku kyslíku a mrazu ve vysoké letecké výšce. V prostoru podvozku našli otisky rukou, stopy a také vlákna z chlapcova oblečení.  

NÁHODNÁ FOTOGRAFIE

V tu samou chvíli se na letišti nacházel John Gilpin, amatérský fotograf, který stejně jako každou druhou neděli přijel fotografovat letadla. Právě on pořídil tuto nechvalně známou fotografii těsně před smrtí čtrnáctiletého chlapce. Sám fotograf si nebyl vůbec vědom toho, že jeden z jeho fotografických záběrů zahrnuje tuto tragickou událost. Až následující týden, když byly negativy vyvolány, všiml si na jedné z fotografií siluety chlapce padajícího nohama napřed z letadla, ruce zvednuté v marné snaze něčeho se zachytit. 

V době incidentu byl Keith nezvěstný dva dny, jeho rodiče ho všude hledali a mysleli si, že utekl k jednomu ze svých přátel. Že jejich syn zemřel, se dozvěděli až od policie.

“Jediné, co můj syn chtěl, bylo vidět svět, svrběly ho nohy. Jeho odhodlání vidět, jak žije zbytek světa, ho stálo život.”, řekl zdrcený Charles Sapsford, Keithův otec. Během policejního výslechu také prozradil, že synovi o několik měsíců dříve vyprávěl tragický příběh o španělském chlapci, který zemřel před několika lety, když se skrýval v podvozku letadla. Vysvětloval mu tehdy nebezpečí vystavení se vysoké výšce a pohyblivým částem letadla.

STATISTIKA

Ač mi to zní trochu neuvěřitelně, statistiky hovoří, že mezi lety 1947 až 2015 zdokumentoval americký Federální úřad pro letectví (FAA) 113 takových pokusů během 101 letů. Všech 113 lidí byli muži a většinou byli mladší 30 let. 86 z nich zemřelo, což značí úmrtnost 76%.

Všichni tito černí pasažéři čelí značnému riziku smrti během všech fází letu. Někteří se stejně jako Keith nebyli schopni udržet v prostoru podvozku a zemřeli krátce po startu letadla. Někteří byli rozdrceni ihned po vzletu, kdy se podvozek zasune do podběhů kol. Pokud se černý  pasažér dokáže vyhnout fyzickému zranění, stále čelí riziku podchlazení a hypoxie při extrémně nízkých teplotách a nízkému atmosférickému tlaku ve vysoké nadmořské výšce. Dalším rizikem je poškození sluchu v důsledku dlouhodobého vystavení velkému množství hluku.

Ve výškách nad 2 500 m klesá atmosférický tlak pod úroveň potřebnou pro podporu vědomí mozku a mohou tak být narušeny fyziologické procesy. Ve výškách nad 6 000 m se může rozvinout dekompresní nemoc. Se zvyšováním nadmořské výšky souběžně klesá teplota, která se může snížit až na -63 °C.

Podle FAA je velmi pravděpodobné, že statistiky pokusů nejsou přesné a ve skutečnosti je jejich počet vyšší, než ukazují záznamy. A to proto, že mnoho těl mohlo spadnout do oceánu nebo do odlehlých oblastí.

Pod koly bylo také nalezeno mnoho těl pokrytých mrazem (jak živých, tak mrtvých), což svědčí o silném podchlazení během letu. Například Fidel Maruhi, který v roce 2000 přežil let z Tahiti do Los Angeles, měl při jeho nalezení tělesnou teplotu 26 °C, což je hluboko pod hladinou, která se obvykle považuje za smrtelnou. Další přeživší, Armando Socarras Ramirez, který v roce 1969 přežil let z Havany do Madridu, v roce 2021 popsal, že bylo jeho tělo pokryto ledem, když ho po příletu objevil pilot. Popsal, že se do prostoru podvozka dostal, když letadlo pojíždělo. S sebou měl baterku, provaz a vlnu na zacpání uší. Během letu ztratil vědomí a utrpěl tak silné omrzliny na prostředníčku, že mu prst zčernal. V nemocnici mu trvalo měsíc, než se mu vrátil sluch. Jinak ale neuvádí žádné přetrvávající zdravotní problémy v souvislosti s touto událostí.

To, že někteří černí pasažéři dokázali pod koly letadla přežít dlouhý let je otázka, na kterou vědci nejsou schopni uspokojivě odpovědět. Domnívají se, že pokud se lidé ocitnou v prostředí, které přetěžuje schopnost těla regulovat vlastní teplotu, nastane u nich stav, který připomíná hibernaci, během níž se se výrazně snižuje potřeba kyslíku v těle.

Příběh Keitha Sapsforda tedy nebyl až tak ojedinělý, jak by se mohlo zdát, ale zůstává nejpozoruhodnějším v historii tím, že poslední chlapcovy okamžiky jeho života byly shodou různých okolností zachyceny na fotografii.

8) ROBERT OVERACKER

Kaskadér Robert Overacker je zachycen přesně ve chvíli, kdy se marně snaží 

otevřít svůj padák s tryskami.

POKUS O KASKADÉRSKÝ KOUSEK

 

Niagarské vodopády mají silné kouzlo, zvlášť pokud jste odvážlivci a rádi vyhledáváte dobrodružství. Každý rok přitahují lidi, kteří doufají, že se jim podaří vodopády překonat a zároveň takový počin i přežít. A to i přesto, že v roce 1951 bylo kaskadérství u Niagárských vodopádů zakázáno a podléhá pokutě až 25 000 amerických dolarů. Přeživší takových kaskadérských kousků čeká spolu s touto pokutou i obvinění.

Jedním z takových odvážlivců, který se nenechal zákazem zastavit a dlouhé roky se na svůj kaskadérský kousek připravoval, byl devětatřicetiletý Robert Overacker z Camarilly v Kalifornii. V té době se živil jako prodejce automobilů. Robert však neměl za cíl jen si zvednout hladinu adrenalinu nebo se zařadit mezi další dobrodruhy, kteří vodopády úspěšně překonali, ale především chtěl upozornit na těžkou situaci bezdomovců. Na svém skútru, s jehož pomocí chtěl vodopády překonat, nesl nápis “Save The Homeless”, tedy “Zachraňte bezdomovce”. Dvakrát se vydal k vodopádům, aby se o tento kousek pokusil, ale pokaždé mu to jeho přátelé rozmluvili.

SELHÁNÍ PADÁKU

Nakonec však pokus opravdu uskutečnil a to 1. října roku 1995 krátce po poledni. Fotil a natáčel ho při tom jeho bratr a kamarád. Overacker se vybavil záchrannou vestou a padákem s tryskami, který mu měl zajistit dopad v dostatečné vzdálenosti od skútru. Úředníci později popsali zařízení na jeho zádech jako raketový padák, zřejmě mechanismus, který ho měl ze skútru vynést.

Na známém a oblíbeném místě s výhledem na vodopády, konkrétně jejich širší část zvanou Horseshoe, se v tu chvíli nacházelo okolo dvou až tří tisíc turistů. Mohli tak v přímém přenosu pozorovat Roberta, jak zamířil na svém vodním skútru od kanadské elektrárny Niagara k hraně vodopádu. Viděl ho i řidič turististického autobusu, který zavolal policii. 

Kolem 12:35 se Robert svezl přes okraj kanadských vodopádů a v tu chvíli se snažil otevřít padák, aby se v klidu snesl na bezpečné místo. Padák však selhal, neotevřel se a jeho tak čekal neplánovaný volný pád, který neměl šanci přežít. “Když narazíte do vody z takové výšky, je to jako narazit do betonu,” řekl Tom Detenbeck, dispečer policie parku. I když se v minulosti pár lidem podařilo pád z 52 metrů vysokých vodopádů přežít, jednalo se řekněme spíše o šťastlivce a rozhodně se to nedá označit za pravidlo, spíše naopak.

Robert byl prakticky okamžitě po pádu vytažen z vody posádkou výletní lodi Maid of the Mist a cestou do nemocnice se ho zdravotníci neúspěšně pokoušeli oživit. O hodinu později byl ve Všeobecné nemocnici Niagara prohlášen za mrtvého.

Osudový kaskadérský kousek dokumentoval Robertův bratr a kamarád, naopak jeho manželka odmítla na místo přijet. K incidentu se později také odmítla vyjádřit.

Detenbeck řekl, že lidé podceňují sílu vodopádů. “Mluvíme o milionu galonů vody, které se přes vodopády převalí za vteřinu. To je opravdu velká síla.”

9) NEŠTĚSTÍ U OOLTGENSPLAAT

Dva údržbáři větrných turbín se naposledy objímají poté, co zařízení

zachvátil požár.

BĚŽNÁ ÚDRŽBA

Toto neštěstí se stalo 29. října 2013 v Nizozemsku, konkrétně poblíž vesnice Ooltgensplaat. Tehdy čtyřčlenná skupina mechaniků prováděla běžnou údržbu větrné turbíny na větrné farmě Piet de Wit společnosti Deltawind. Dva z nich (19 a 21 let) se zrovna nacházeli vedle turbíny, když náhle vypukl požár, který rychle zachvátil jedinou únikovou cestu, kterou byly schody v šachtě. 

V zadní části turbíny je únikový poklop. S největší pravděpodobností požár vznikl v okolí tohoto místa v některém elektrickém zařízení, takže únikový poklop byl zablokován. Ke vší smůle bylo právě v zadní části uloženo záchranné vybavení, takže se jím nemohli dostat dolů.

TURBÍNY VESTAS

Požár vypukl v odpoledních hodinách, ale trvalo až do večera, než dorazil speciální tým hasičů, který na místo vystoupal s velkým jeřábem. Hasiči jsou totiž v boji s požáry větrných turbín kvůli jejich výšce poměrně bezmocní. Konkrétně tato turbína byla vysoká necelých 70 metrů a v takové výšce nejsou hasiči schopni zasahovat. 

Nakonec byla jedna oběť nalezena na zemi vedle větrné turbíny, druhé tělo bylo lokalizováno na vrcholu věže, některé zdroje uvádějí, že tento druhý mechanik uhořel.

Nezanedbatelné na tomto případu je to, že větrný průmysl dlouho tvrdil, že požáry větrných turbín jsou vzácné. Avšak poté, co společnost ECM vytvořila upozornění v Googlu na výraz “požár větrné turbíny”, obdržela klipy z médií z celého světa, které dokazují, že ve skutečnosti jsou tyto požáry mnohem častější, než by si průmysl přál, aby si potencionální kupující mysleli. Konkrétně v tomto případě se jednalo o turbínu Vestas V-66 a znepokojující je, že tyto turbíny prodávají prodejci z druhé ruky na internetu kupujícím, kteří o možném nebezpečí požáru nemusí mít ani tušení.