Reinkarnace: Děti, které si vzpomněly na svůj minulý život

Představte si, že máte dvouletého syna. Vesele si hraje s hračkami na pískovišti. Pak zničehonic řekne: „Když jsem byl dospělý, jezdil jsem s vysokozdvižným vozíkem, jako je tento. Až na to, že ten můj byl oranžový a měl číslo pět. Jednou se mi stala nehoda ve skladu a tady jsem se bouchl.“ Pak ledabyle zvedne ruku, aby ukázal své zvláštní mateřské znaménko, které připomíná jizvu. „Moje žena Karen mi dala léky, ale ve skutečnosti to byl jed a já zemřel. Má žena byla zlá.“ Pak se vrátí k hraní se svými náklaďáky. 

Některé děti, obvykle ve věku od dvou do pěti let, mluví o vzpomínkách na svůj předchozí život. Zároveň vykazují chování, jako jsou fobie nebo preference, které jsou v kontextu jejich konkrétní rodiny neobvyklé a nelze je vysvětlit žádnými aktuálními životními událostmi. Tyto vzpomínky se zdají být v souladu s výpověďmi dítěte o jeho předchozím životě. 

V mnoha případech tohoto typu se ukázalo, že výpovědi dítěte přesně odpovídají skutečnostem v životě a nějaké zesnulé osoby. Některé mají mateřská znaménka a vrozené vady, které odpovídají ranám nebo znaménkům zemřelé osoby, jejíž život si dítě pamatuje.  Starší děti si tyto zdánlivé vzpomínky mohou uchovat, ale obecně se zdá, že kolem sedmého roku věku vymizí. 

Těmito případy se v posledních dvaceti letech zabýval i doktor Jim Tucker, který je nyní ředitelem Divize percepčních studií. Řeší převážně případy ze Spojených států, ale evidovány jsou i případy z Evropy. 

Jeho kniha Návrat do života popisuje silné příběhy malých dětí z Ameriky, které si pamatují své minulé životy. V tomto článku si některé z těchto dětí představíme a podíváme se i na případy z Evropy. 


Dle Tuckera mohou být výroky dítěte, který si pamatuje předchozí život, velmi rozmanité. Uvádí také seznam možných tvrzení, aby poskytl představu o typech vět, které by rodiče mohli slyšet. Jedná se o: 

  • Nejsi moje máma/táta.
  • Mám jinou mámu/tátu 
  • Když jsem byl velký, tak jsem... (míval modré oči/měl auto atd.) 
  • To se stalo před tím, než jsem byl v mámině bříšku. 
  • Mám manželku/manžela/děti. 
  • Dřív jsem... (řídil kamion/bydlel v jiném městě atd.) 
  • Zemřel jsem... (při autonehodě/po pádu atd.) 
  • Pamatuji si, když jsem... (bydlel v tom druhém domě/byl tvůj táta atd.)
JE REINKARNACE SKUTEČNÁ? 

Podle průzkumu Pew Forum on Religion & Public Life dnes více než 75 milionu lidí v Americe, napříč všemi náboženstvími, věří v reinkarnaci. Samostatný průzkum dokonce uvádí, že zhruba každý desátý člověk si dokáže vybavit svůj vlastní minulý život. Na toto téma bylo natočeno mnoho televizních seriálů a dokumentů, jako je Ghost Inside My Child (Duch uvnitř mého dítěte) nebo Reinkarnování: Minulé životy.

Navzdory všeobecnému zájmu však jen málo vědců v reinkarnaci věří. Považují ji spíše za výmysly šarlatánů a podvodníků. 
Například Christopher C. French, profesor psychologie Univerzity v Londýně, kde studuje tvrzení o paranormálních jevech uvádí, že je reinkarnace velmi zajímavý psychologický fenomén. Dále říká: „Ale považuji za mnohem pravděpodobnější, že tyto zdánlivé vzpomínky jsou spíše falešnými vzpomínkami na události, které jsme zažili v minulém životě.“ 

Již více než 45 let shromažďuje tým Divize percepčních studií na Univerzitě ve Virginii (UVA) příběhy lidí, kteří si pamatují své minulé životy. Mezi nimi je i Ryan z Oklahomy. Ten se jedné noci ve svých čtyřech letech probudil ve dvě hodiny ráno s křikem. V předchozích měsících prosil svou matku Cyndi, aby ho vzala do domu, kde „bydlel předtím“. V slzách ji prosil, aby ho vrátila do jeho života v Hollywoodu, do domu s velkým bazénem a rychlými auty. Jednou řekl: „V těchto podmínkách nemůžu žít. Můj poslední domov byl mnohem lepší.“ 

Když Cyndi té noci přiběhla do pokoje svého syna, Ryan stále opakoval stejná slova: „Mami, tak se mi stýská po domově.“ Snažila se ho utěšit a ukolébat ke spánku. Následně se nechala slyšet, že byl jako malý stařík, který si nepamatoval všechny detaily svého života. Prý byl velmi frustrovaný a smutný. 

Druhý den ráno šla do knihovny a půjčila si hromadu knih o starém Hollywoodu a přinesla je domů. S Ryanem na klíně procházela jednotlivé knihy a doufala, že by ho obrázky v nich mohly uklidnit. Když v jedné z knih dolistovali ke scéně z filmu z roku 1932 s názvem Night After Night (Noc po noci), zastavil ji. 
„Mami,“ zakřičel a ukázal na jednoho z herců. „Ten chlap jsem já! To je mé staré já!“ 

Cyndi uvedla: „Byla jsem šokována. Nikdy jsem si nemyslela, že najdeme osobu, kterou si myslí, že byl. Ryan mluvil o svém druhém životě a byl tak nešťastný.“ Přestože ona ani její manžel nevěřili v reinkarnaci, vrátila se další den do knihovny a prohlédla si knihy o dětech, které měly vzpomínky na své minulé životy. Na konci byla poznámka autora, profesora Jima Tuckera. Cyndi se mu nakonec rozhodla napsat a díky tomu byla s Ryanem zařazena do této studie. 

Trucker se se svým týmem dopátral toho, že Ryan mohl být v minulém životě hollywoodský agent Marty Martyn. Kontaktovali tedy společně s Cyndi Martynovu dceru, která se s Ryanem setkala. Potvrdila více než padesát podrobností, které jí Ryan prozradil o životě jejího otce od jeho pracovní historie až po detaily z jeho domova. 

Později se Trucker dozvěděl o Jamesi Leiningerovi, čtyřletém chlapci z Louisiany, který věřil, že byl kdysi pilotem z druhé světové války, sestřeleným nad Iwo Jimou. 

Bruce a Andrea Leiningerovi uvedli, že měl James tyto vzpomínky, když mu byly pouhé dva roky. Míval noční můry a při jedné z nich se probudil s křikem: „Nehoda letadla! Letadlo v plamenech! Nemohu se dostat ven!“ 
James znal také podrobnosti o letadlech z druhé světové války, které tak malé dítě znát nemohlo. Například, když Andrea označila předmět na dně letadla na hraní jako bombu, James ji opravil, že se jedná o přídavnou nádrž. Jindy se s rodiči díval na dokument History Channel a vypravěč nazval japonské letadlo Zero. James trval na tom, že to byl Tony. V obou případech měl pravdu. 
Později tvrdil, že se ve svém předchozím životě také jmenoval James a že odletěl z lodi jménem Natoma. Leiningerovi zkusili hledat na internetu a objevili letadlovou loď z druhé světové války jménem USS Natoma Bay. V její letce byl uveden pilot James Hustor, který zemřel v akci nad Pacifikem. 

James neustále mluvil o havárii svého letadla a několikrát do týdne měl noční můry. Jeho zoufalá matka kontaktovala s prosbou o pomoc Carol Bowman, terapeutku, která se zabývá minulými životy. Ta Andree řekla, aby neodmítala, co jí James povídá, aby ho ujistila, že cokoliv se stalo, stalo se v jiném životě i těle a on je nyní v bezpečí. Andrea se její radou řídila a Jamesovy noční můry se postupně zklidňovaly. 

Malý Luke Ruehlman vyděsil své rodiče, když začal trvat na tom, že býval ženou jménem Pam. Chlapcova matka Erika řekla, že její syn začal o Pam hovořit ve svých dvou letech, ale rodina nikoho s tímto jménem neznala.
Když se ho to Erika ptala, odvětil „No, býval jsem Pam, ale zemřel jsem a šel do nebe. Viděl jsem Boha a ten mě zatlačil zpátky dolů a byl jsem dítě, Luke.“ 
Erika tvrdí, že její syn často uváděl další mrazivé detaily, včetně toho, že cestoval vlakem do Chicaga. Jeho rodina ale žije v Cincinnati ve státě Ohio. 
Říkával: „ Když jsem byl holka, měl jsem černé vlasy. Míval jsem náušnice.“ 
Rodina malého Lukeho se snažila nalézt nějaké souvislosti s jeho tvrzením a podařilo se jí nalézt informace o ženě jménem Pam Robinson, která byla jednou z devatenácti lidí, kteří zemřeli při požáru v hotelu Paxton v Chicagu v roce 1993. 

Rodina Ruehlmanových se spojila s televizním pořadem o vyšetřování paranormálních jevů The Ghost Inside My Child, jehož producenti také zkoumali Lukova šokující tvrzení. Během natáčení byla chlapci ukázána celá stránka fotografií různých žen ve věku třiceti let, z nichž jedna patřila zesnulé Pam Robinson. Požádali Luka, aby na Pam ukázal a ten bez váhání vybral správnou fotografii. 
Erika nakonec kontaktovala Paminu rodinu s cílem dozvědět se o ní něco víc. Objevila zvláštní podobnosti mezi Pam a svým synem, včetně jejich společné záliby ke Stevie Wonderovi a hře na klávesy. 

GILLIAN A JENNIFER POLLOCK 

V roce 1946 se Florence a Johnovi Pollockovi narodila vysněná dcera Joanna. O pět let později se šťastnému katolickému páru narodila další dcera Jacqueline.
Rodiče provozovali rozvoz mléka a v době narození obou dcer už měli čtyři syny. Zatímco rodiče pracovali, dívky často hlídala babička, u které si rády hrály. 
5. května 1957 se stala tragédie. Dívky cestou do kostela srazilo auto, které sjelo ze silnice. Joanna (11 let) i Jacqueline (6 let) byly na místě mrtvé. 
Za jejich smrt byla zodpovědná žena jménem Marjorie Winn, která své auto řídila pod vlivem alkoholu. 

Navzdory smutku a těžkému období, které rodina Pollockových prožívala, Florence znovu otěhotněla. 4. října 1958 porodila dvojčata, kterým dali jméno Gillian a Jennifer. Bylo zvláštní, že John měl tušení, že se jim narodí dvojčata. A to i přesto, že porodní asistentka během těhotenství slyšela tlukot pouze jednoho srdce a v rodinné anamnéze žádná dvojčata nebyla. 
John se obával, že smrt jeho prvních dvou dcer byla božím trestem za jeho dětskou fascinaci reinkarnací. Věřil, že dvojčata jsou jeho reinkarnované mrtvé dcery. 

Důvodů, proč si za tímto tvrzením John stál, bylo hned několik. Gillian měla například na těle podobné mateřské znaménko jako zesnulá Joanna. Šlo o tmavší kousek kůže velikosti a tvaru otisku palce.
Kromě toho druhé dvojče, Jennifer, měla na čele mateřské znaménko, připomínající jizvu, kterou Jacqueline utrpěla po pádu v roce 1954. 

Přestože Gillian a Jennifer byla jednovaječná dvojčata, existovaly i další fyzické rozdíly, díky kterým nevypadaly jako jedna druhá a spíše se každá podobala jedné ze svých mrtvých sester, které nikdy nepoznaly. 
Když Florence donesla dívkám staré hračky, Gillian vzala Joanniny oblíbené, zatímco Jennifer si vybrala ty, které patřily Jacqueline. Obě dívky také s podivem věděly, které hračky Joanna a Jacqueline dostaly na Vánoce. 

Po nehodě, při níž Joanna a Jacqueline zemřely, se rodina odstěhovala z Hexham do 30 mil vzdáleného Whitley Bay. O několik let později se však do vesnice, kde původně žili, vrátili. 
Navzdory tomu, že dvojčata trávila svá raná léta ve Whitley Bay, dokázaly poznat oblasti, které však v životě nenavštívily. Mezi ně patřil například oblíbený park Joanny a Jacqueline. 

John později vyprávěl, že když šel s dvojčaty do kopce směrem ke kostelu St. Mary, jedna z dívek se otočila k té druhé a řekla jí, že škola, kterou navštěvovaly je tady nahoře a hřiště je vzadu. 
John uvedl: „V té době byly příliš malé na to, aby z toho místa, kde jsme byli viděly školu. Navíc tam byla velká zeď, která jim zakrývala výhled.“ 

Zatímco John byl stále přesvědčen, že jsou dvojčata reinkarnací sester, Florence byla oddaná katolička, která v reinkarnaci odmítala věřit. Ani ona však postupem času nedokázala zdůvodnit některé události, které později následovaly. 

Jednoho dne našla dvojčata, jak si spolu hrají. Jennifer ležela na podlaze a měla hlavu schovanou v klíně Gillian a říkala: „Krev ti teče z očí. Přesně z toho místa, kde do tebe narazilo to auto.“ 
Jindy zase Gillian přesně uvedla, jak Jacqueline přišla k jizvě. Ukázala na Jenniferino mateřské znaménko a řekla: „To je znak, ke kterému Jennifer přišla, když spadla na kbelík.“ 
Zvláštnosti se neustále hromadily. Dvojčata měla ráda stejné oblečení a písničky, jako jejich zemřelé sestry. Poznávaly „své“ přátele a sousedy, které nikdy předtím neviděly. Dokonce se o sebe staraly přesně tak, jak se o sebe starala Joanna a Jacqueline. 
Obě také trpěly šílenou fobií z aut a opakujícími se nočními můrami, ve kterých do nich na ulici naráží auto.

Postupem času, jak dívky stárly, vzpomínky na předchozí život postupně mizely. John i nadále věří, že Gillian a Jennifer jsou reinkarnací jeho dvou mrtvých dcer. 

BARBRO KARLEN 

Jeden z kulturně nejvýznamnějších případů reinkarnace se týká Barbro Karlen. Dle jejích vlastních slov je reinkarnovaná Anne Franková, která zemřela v koncentračním táboře Bergen-Belsen v roce 1945. O necelých deset let později, v roce 1954, se křesťanským rodičům ve Švédsku narodila Barbro. 
Když jí byly méně než tři roky, řekla svým rodičům, že se nejmenuje Barbro, ale Anne Franková. Její rodiče neměli ani ponětí o tom, kdo Anne Franková je, protože neznali její knihu Deník Anny Frankové. 

Později se sama Barbro nechala slyšet, že její rodiče po ní chtěli, aby jim říkala „mami a tati“. Ale ona moc dobře věděla, že to nejsou její skuteční rodiče. Často své matce říkala, že její skuteční rodiče pro ni brzy přijdou a odvezou ji do jejího skutečného domova.
Během svého dětství vyprávěla svým rodičům podrobnosti o svém životě jako Anne, což její rodiče považovali za fantazii. Barbro měla navíc noční můry, kdy muži vybíhali po schodech a kopali do dveří do podkrovního úkrytu její rodiny. 

Tyto vzpomínky na minulý život samozřejmě rodiče Barbro znepokojovaly a proto se rozhodli, že ji nechají vyšetřit psychiatrem. Dívka se však mezitím naučila, že není moudré mluvit o jiném světě, ve kterém žila o světě Anny Frankové. Všimla si totiž, že ostatní byli velmi znepokojeni, když jim popisovala své vzpomínky. To praktikovala i při sezení s psychiatrem, který ji nakonec vyhodnotil jako normální a zdravé děvčátko.

Barbro také od dětství trpěla strachem z mužů v uniformách. Dokonce i jako dospělá, když ji zastavil policista, měla takovou úzkost, že chtěla raději utéct. Postavila se však této fobii čelem, rozhodla se nastoupit do švédského policejního sboru a stala se příslušnicí jízdní policie.

Další zajímavostí je, že Barbro již od dětství nesnášela fazole, konkrétně ty, na kterých rodina Franků ve svém úkrytu přežívala. Nechtěla se sprchovat, protože si vzpomínala na to, jak v koncentračních táborech nacisté přiváděli vězně do velkých místností a říkali jim, že dostanou sprchu. Místo vody byl do místnosti vpuštěn jedovatý plyn, který je zabil.
Také se bránila stříhání vlasů, protože měla vzpomínky i na to, jak vězňům v koncentračních táborech holili hlavy. 

Během druhé světové války se Otto Frank, jeho rodina a čtyři další Židé museli ukrýt v podkroví budovy, ve které měl Otto svůj obchod, protože nacisté napadli Nizozemsko a Židy pronásledovali. Skupina se v tomto podkroví skrývala asi dva roky, dokud nebyl jejich úkryt prozrazen. Nacisté je všechny zatkli a poslali do koncentračních táborů. 
Jediný, kdo přežil, byl otec Otto Frank, kterému později nečtený Annin deník předaly jeho bývalé kolegyně, které jej našly v den, kdy byl úkryt odhalen a všichni odvedeni. Otto jej citlivě přepsal a následně publikoval. Po válce se z úkrytu stalo muzeum s názvem Dům Anny Frankové. 

V době, kdy bylo Barbro deset let, byl Deník Anny Frankové vydán a distribuován ve Švédsku. Její rodiče se tak konečně dozvěděli, kdo byla Anna. Proto se společně rozhodli, že vezmou Barbro do Amsterdamu a společně se do toho domu půjdou podívat. V hotelu zavolal taxi, který je k domu měl odvézt. Než se tak stalo, Barbro najednou zvolala: „Nepotřebujeme taxi, není to odtud pěšky daleko.“ Dívka si byla tak jistá, že její rodiče ani nenapadlo něco namítat, jen ji následovali. 

„Brzy tam budeme, je to hned za dalším rohem.“ řekla Barbro rodičům. Ani ji samotnou to nepřekvapilo, když po deseti minutách chůze klikatými uličkami dorazili do domu Anny Frankové. V ten moment se rodiče na sebe jen podívali, nebyli schopni jediného slova. 

„To je zvláštní, dříve to tu tak nevypadalo.“ řekla Barbro, když stáli před schody k domu. Vešli do domu a vystoupali po úzkém schodišti. Bezstarostná dívka najednou zbledla. Polil ji studený pot a sáhla po matčině ruce. Ta se zděsila, když ucítila její ledovou ruku.
Když vstoupili do úkrytu, přepadl dívku strach a silná úzkost které zažívala ve svých snech. Těžko se jí dýchalo, začala se potit a propadat panice. Když vešli do jedné z menších místností, najednou se zastavila, podívala se na zeď před sebou a zvolala: „Podívej, fotky filmových hvězd tu stále jsou!“ To v ní vyvolalo pocit štěstí, skoro jako by se vrátila domů. 
Její matka ale zírala na prázdnou stěnu a vůbec tomu nerozuměla. „Jaké fotky? Stěna je přece holá!“ Barbro se znovu podívala a zjistila, že tam opravdu nic není. 
Její matka byla tak zmatená, že se zeptala jednoho z průvodců, zda na stěně někdy byly obrázky. Ten se na ní zaraženě podíval a odpověděl: „Ach ano, byly sejmuty pouze dočasně. Je nutné je umístit pod sklo, aby nebyly poničeny nebo ukradeny.“ V ten moment dívčina matka nevěděla, co říct. 

Barbro vyprávěla, že to, co se v Amsterdamu přihodilo, nakonec přimělo její rodiče věřit, že je opravdu reinkarnací Anny Frankové. Koneckonců, jak jinak by mohla vědět, jak se do domu Anny Frankové dostat, když tam nikdy předtím nebyla? Jak mohla tušit, že na zdi byly původně přilepené obrázky, když tam v tu chvíli nebyly? 

Časem její matka začala v reinkarnaci opravdu věřit, nikoliv však její otec. Toho to spíše děsilo. Dívka byla ale i tak ráda, že má v tomto směru podporu alespoň své matky. 

Více informací a příběhů naleznete na facebookové stránce Pod pokličkou tajemna, ke které se můžete připojit zde.




Komentáře

Oblíbené příspěvky